News Tags: Průmysl

4 mýty o firemním IT. Čemu věří manažeři a jak je to doopravdy

Většinou se mluví o tom, v čem si nerozumějí. Začněme ale raději věcmi, které mají společné – málokteré dvě role ve firmě zažijí od zaměstnanců tolik nadávek a pomluvy jako šéfové a IT manažeři. Důvodů, které z nich dělají ideální spojence, je ale mnohem víc. Ten nejdůležitější je paradoxně rozvoj a konkurenceschopnost firmy.

Následující článek je určený manažerům, kteří nerozumí svým ajťákům – ať už jde o jejich zaměstnance nebo externí dodavatele, kteří se starají o hardware, software, data a aplikace. Málokterá firma si může dovolit nemít takové lidi. Naopak roste počet firem, kde souhra mezi IT oddělením a vrcholným managementem rozhoduje o úspěchu, přežití nebo technologickou ztrátou za konkurencí. Následující seznam mýtů o firemním IT jsme připravili ve spolupráci s konzultanty ze Soitronu.

1. Investice do IT nepřinášejí návratnost

„Manažeři si často stěžují, že investice do IT neodpovídají tomu, co firmě přináší,“ začíná Zbyszek Lugsch, který firmám pomáhá zefektivňovat technologické zázemí. „Souvisí to i s tím, že firmy neumí vyčíslit svou závislost na IT. Přitom na něm dnes závisí jejich primární byznys. IT je v mnoha firmách v podstatě výnosová položka.“

Kořeny jsou podle Zbyszka historické. V minulosti byli ajťáci vnímání spíš jako údržbáři. Dnes se i technologicky konzervativní odvětví jako výroba, strojírenství a těžký průmysl digitalizují, takže role IT specialistů je jiná. „Naše přidaná hodnota není v tom, že něco vezmeme a nakonfigurujeme, ale v tom, že když přijdeme do firmy, umíme se zamyslet, jak funguje a jak by mohla fungovat efektivněji, aniž by IT bylo překážkou.“

IT už nie je konkurenčná výhoda len vo firmách, ktoré vyvíjajú softvér alebo poskytujú svoje služby digitálne. Čoraz výraznejší konkurenčný náskok môže priniesť aj v konzervatívnom ťažkom priemysle.

Zjednodušení výpočtu nákladů podle Zbyszka přinesl cloud, ve kterém si firma nakliká prostor v úložišti, servery a další služby, například skladovou databázi nebo mailový server. Jednodušší výpočet ceny za dílčí služby ale podle něj zkresluje celkové dlouhodobé náklady. Cloud se prý v tomhle paradoxně ukazuje jako dražší.

2. Cloud dokáže plnohodnotně nahradit vlastní servery

„Popíšu to na příkladu továrny, která vyrábí součástky pro automobilky systémem just in sequence (tj. součástka dorazí na montážní linku přesně v momentě, kdy je potřebná pro montáž, pozn. redakce). Informační systém má v datacentru v Německu. Umíte si představit, co by se stalo, kdyby přišli o konektivitu do Německa? Zastavili by výrobu. To by v jejich případě znamenalo pokuty, které nemají šanci zaplatit,“ popisuje typický příklad Zbyszek Lugsch. Problém ve zmíněné firmě vyřešili tím, že si vytvořili lokální mini datové centrum, ve kterém mají kopii centrálního informačního systému. Podobných případů je prý hodně – málokterá firma totiž nepotřebuje ke své práci aspoň jednu aplikaci, která je kritická. Nemluvě o dostupnosti dat.

„Důležité je uvědomit si, že to, co datacentra zpravidla v základním balíku garantují na úrovni 99,9 % je dostupnost služeb, nikoli dat,“ upozorňuje Zbyszkův kolega Štefan Pater. „Služby, to znamená například e-mail. Ten bude fungovat s 99procentní dostupností, takže mailový server vypadne možná jen na pár hodin v roce. Něco jiného je ale dostupnost firemních dat, tedy těch, která máte uložená například v SharePointu a podobně. Často se někde v podmínkách uvádí, jakým způsobem jsou data dostupná. A když se k tomu dopracujete, zjistíte, kolik by stálo zajistit dostupnost vašich souborů na 99 %. V takových případech musíte vytvářet nějaké zálohovací scénáře, abyste si mohli data obnovit, nebo si koupit další službu. To už se ale pohybujeme v jiných číslech.“

3. Vlastní servery jsou drahé

Dřív se firemní IT infrastruktura skládala ze tří samostatných částí – datových úložišť, serverů, které zajišťovaly výpočetní výkon, a počítačových sítí. Tenhle hardware, fyzicky umístěný a propojený někde ve firemní serverovně, se označuje jako tradiční architektura. Její budování bylo kdysi investičně opravdu náročné. Spousta firem začala svoje servery a data stahovat do cloudu z důvodů, o kterých už byla řeč výše. Pak se ale objevily problémy s rychlostí aplikací, dostupností dat a často i s cenou. Mezitím však přišla inovace v podobě takzvané hyperkonvergované infrastruktury, která je mnohdy levnější, i když jde paradoxně o IT, které je zase přímo ve firmě. Původní tři části IT infrastruktury zůstávají, jenom už jsou integrované v jednom „balíčku“ s jednotnou a automatizovanou správou.

infografika 3 základne piliere firemnej IT infraštruktúry

„Hyperkonvergovaná řešení tlačí cenu vlastních on-premise řešení dolů tak, že když porovnáme, kolik by stál stejný výkon, servery, úložiště a další věci v cloudu, a započítáme do toho náklady na správu, vychází vlastní infrastruktura levněji. Jinými slovy: za ty samé peníze by firma mohla mít větší výkon než v cloudu.“

4. Když mám věci v cloudu, nepotřebuji tolik IT manažerů

„Nikdo nemá chuť utrácet za IT víc peněz. A i kdyby chtěl, na trhu stejně chybí lidé. Ve velkých podnicích jsou týmy větší, ale také nerostou. Nedostatek lidí s potřebnými znalostmi tam pociťují ještě mnohem víc,“ říká IT specialistka na sítě Marianna Richtáriková ze Soitronu.

„Sehnat schopné ajťáky je v dnešní době opravdu problém,“ přikyvuje Zbyszek Lugsch. Předpovědi o konci IT oddělení, které hlásaly titulky magazínů v době, kdy vrcholilo cloudové šílenství, se ukázaly jako přehnaný optimismus. „Ono se to časem ukázalo jako totální nesmysl. Paradoxně platí, že čím menší je firma, tím větší nesmysl to celé je.“

Zjistěte více

Zaujal vás článek? Čtete dál!

Nerozumíte ajťákům ve vlastní firmě? Možná ani oni vám

Nejste žádný IT guru, a přesto byste chtěli svoji firmu technologicky posunout? V následujícím krátkém článku vám se specialisty IT firmy Soitron vysvětlíme všechno, co potřebujete vědět, než se pustíte do rozhovoru se svým ajťáky.

Z čeho se to vlastně skládá a potřebujete to všechno?

Tradiční IT architekturu tvoří tři základní pilíře – úložiště, kde jsou uložená veškerá firemní data, servery, které zajišťují výpočetní výkon a nakonec síť, která všechno propojuje. Každá z těchto tří složek potřebuje vlastního specialistu, ale na to nemívají IT firmy dostatek financí.

Infografika firemné IT medzi centrálou a pobočkou

Před pár lety usnadnil ajťákům situaci nástup cloudu, kam firmy začaly ukládat svoje údaje i aplikace. Spousta z nich si ale nemůže dovolit přesunout svoje citlivá data a kritické aplikace, které jsou nutné pro výrobu a chod společnosti.

Nejčastější problém

Tradiční IT infrastruktura, jaká se kdysi budovala ve firmách, je roztříštěná. Tvoří ji řada různých systémů od různých dodavatelů a každý z nich se spravuje přeš jiný nástroj. Firmám to brání přejít na novější systémy, díky kterým by mohly i ušetřit.

Hyper… co?

Výraz hyperkonvergovaná infrastruktura označuje firemní IT, ve kterém jsou všechny tři složky (úložiště, servery a síť) naopak spojené dohromady. Pod záhadným slovním spojením se ve skutečnosti neskrývá nic složitého. Hyperkonvergovaná infrastruktura je integrovaný hardware s jednou centrální správou. Je ve větší míře zautomatizovaná a celkově jednodušší.

Pokud má firma kritické aplikace ve více umístěních, vyplatí se kombinace hyperkonvergované infrastruktury v datacentru a některé její části na pobočce. Takové řešení v sobě totiž slučuje výhody cloudu a toho, že firma má systém pod vlastní střechou, takže její kritické aplikace nemusí běžet v externím prostředí.

Komu se cloud (ne)vyplatí

Výběr vhodného řešení závisí samozřejmě na mnoha faktorech, například na velikosti IT prostředí, které firma potřebuje, nebo na počtu serverů. Integrovaná infrastruktura může být pro některé firmy mnohem výhodnější než cloud. Ve srovnání s vlastní IT infrastrukturou jsou cloudové služby pro velké firmy s vysokými nároky dražší.

U cloudu navíc nikdy nemáte 100% jistotu, že budete mít neustálý přístup ke svým datům. I když datacentra garantují dostupnost 99,9 %, znamená to zpravidla jen dostupnost služeb (např. e-mailové schránky), ale ne souborů a dat, tedy těch, která máte uložená na firemním „serveru“, SharePointu a podobně.

Zjistěte více

Zaujal vás článek? Čtete dál!

IT specialista: Za mýtus o drahém IT ve firmách můžou i ajťáci

Kdo by měl počítat kolik stojí a kolik vydělává firemní IT? Zatím to byli hlavně ajťáci. Podle specialisty Zbyszka Lugsche ze Soitronu si ale spousta z nich zadělala spíš na problémy. Namísto reálného vyčíslení kolik co stojí, přešlo hodně firem do cloudu, který je na první pohled jednodušší a výhodnější. Je ale cloud opravdu za všech okolností levnější? A jak zjistit, co se firmě víc vyplatí?

V rozhovoru se mimo jiné dovíte:

  • Proč by firmy neměly IT počítat pouze mezi náklady, ale měly by je zařadit i do výnosů
  • Jak se ve firmách nasazují a testují nové online služby a aplikace
  • Jak si některá IT oddělení usnadňují diskusi o investicích do IT
  • Proč některé firmy za IT platí moc, i když by nemusely
  • Jak si užívat výhody cloudu ve firmě i bez toho, aby musela věci přesunout do externího datacentra

S jakými nejčastějšími mýty se setkáváte, když se s manažery bavíte o jejich firemním IT?

Často si stěžují, že investice do IT neodpovídají tomu, co firmě přinášejí.

To je mýtus?

Osobně si myslím, že je to v mnoha případech chyba samotných IT manažerů, kteří nedokážou vyargumentovat a ukázat svoji přidanou hodnotu a význam IT prostředí, které pro firmu vytvářejí.

Od IT administrátorů se ale asi dá těžko čekat, že se budou umět prodat. Jejich úkolem je hlavně rozumět systémům…

Souvisí to i s tím, že firmy neumí vyčíslit svoji závislost na IT. Přitom na něm dnes závisí jejich primární byznys. Přesto je běžné, že IT často berou jenom jako nákladovou položku.

Jak by se na něj měly dívat?

Ve spoustě firem je IT v podstatě výnosovou položkou. Nebo jinak – primární byznys firem by bez IT nikdy nefungoval.

Nebylo to tak ale vždycky.

Už v tomhle stavu jsou. Často se ale řeší, že náklady spojené s provozem IT jsou neúměrné přínosům.

V čem je problém? Nejde to spočítat?

Problém není ani tak s vyčíslením počátečních investic, ale v tom, kolik pak stojí provoz jednotlivých částí infrastruktury.

Lidi z byznysu pořád chtějí nové a nové systémy. Ale nedokážou si představit, co všechno je potřeba, aby věci fungovaly. Důvodem bývá neefektivita řešení, která už mají z dřívějška.

Můžeme si to pro lepší představu ilustrovat na nějakém jednoduchém příkladu?

Řekněme, že firma u sebe má nějaké CRMko (Customer Relationship Management systém – nástroj na řízení vztahů se zákazníky, pozn. redakce). To nás stojí nějaké peníze a cena zahrnuje zakoupení, nasazení, nastavování a provoz. Kdyby se firma víc zajímala o to, kolik co stojí, dokáže si ve druhém kroku říct: „Dobře, a teď pojďme něco ušetřit. Vypneme to CRM, protože ho stejně skoro nevyužíváme, stojí nás spoustu peněz a vlastně se bez něj dokážeme obejít nebo si pořídíme něco jednoduššího a levnějšího. A přesně tolik a tolik peněz chceme ušetřit.“

Takže problém je, že se takhle podrobně neumíme podívat na každý kousek systému.

My tohle umíme, ale většina firem to tak nedělá ani u tradičních systémů. Pak jim to brání v přechodu na novější systémy, například hyperkonvergovanou infrastrukturu, díky které by mohly ušetřit. Pokud ale nevědí, kolik jejich IT vlastně stojí, nedokážou si úsporu spočítat. Celou věc navíc komplikuje i to, že tradiční IT infrastruktura, jak se budovala ve firmách kdysi, je roztříštěná. Firmy mají spoustu různých systémů od různých dodavatelů, na všechno je nějaký jiný nástroj na správu, a tím pádem jsou jakékoli výpočty ještě těžší.

Odpovědnost za výpočet nákladů ajťáci radši přesunuli na poskytovatele cloudu

Existují asi i nějaké případy, kdy se věci povedly. V čem se liší filozofie takových firem při uvažování o IT?

Dívají se na IT jako na službu. Už není řeč jenom o hromadě železa, ale o ceně, která zahrnuje i provoz, údržbu, upgrady a další.

Není to něco, co získám, když jako firma přejdu do cloudu?

Ano, přesně to je na cloudu tak sexy. Nakoupím si jasně definovanou kapacitu a pak si už umím spočítat, že když do svého systému přidám CRM, vyjde mě to na tolik a tolik peněz. Cloud vlastně velmi zjednodušil situaci ajťákům, kteří dokážou argumentovat tím, kolik co stojí. Pro finanční ředitele je to mnohem srozumitelnější, než když v minulosti přišlo IT oddělení s tím, že kromě CRM systému bude ještě potřeba dokoupit datové úložiště, přidat servery, výpočetní výkon a podobně.

Existují asi i nějaké případy, kdy se věci povedly. V čem se liší filozofie takových firem při uvažování o IT?

Dívají se na IT jako na službu. Už není řeč jenom o hromadě železa, ale o ceně, která zahrnuje i provoz, údržbu, upgrady a další.

Není to něco, co získám, když jako firma přejdu do cloudu?

Ano, přesně to je na cloudu tak sexy. Nakoupím si jasně definovanou kapacitu a pak si už umím spočítat, že když do svého systému přidám CRM, vyjde mě to na tolik a tolik peněz. Cloud vlastně velmi zjednodušil situaci ajťákům, kteří dokážou argumentovat tím, kolik co stojí. Pro finanční ředitele je to mnohem srozumitelnější, než když v minulosti přišlo IT oddělení s tím, že kromě CRM systému bude ještě potřeba dokoupit datové úložiště, přidat servery, výpočetní výkon a podobně.

Znamená to, že nejlepší odpovědí na chuť firem inovovat IT je pořád cloud?

Záleží na tom, o jaké firmě se bavíme. Pro spoustu z nich bude výhodnější přechod na hyperkonvergovanou infrastrukturu, která v sobě kombinuje výhody cloudu a toho, že mají svůj systém pod vlastní střechou, takže nemusí nechávat kritické aplikace běžet v externím prostředí.

Dobře, ukažme si to zase na příkladu. Dejme tomu, že mám e-shop a kromě klasického online prodeje prodávám i přes mobilní aplikaci.

Asi bych začal otázkou, jak často taková firma dělá změny ve vlastních systémech. Řada firem se potýká s tím, že potřebují často inovovat svoje prostředí, například e-shopy jsou na tom v podstatě závislé. Přijde něco nového, je potřeba udělat rychlou inovaci a refresh platformy, na které e-shop běží. Je nutné udělat úpravu uživatelského prostředí a na nějakou dobu omezit uživatele nebo zákazníky, zatímco firma aktualizuje platformu na novější verzi. V praxi se to pak dělá tak, že se ke stávajícímu e-shopu vytvoří X testovacích prostředí, na kterých probíhá vývoj.

Zmínil jste hyperkonvergovanou infrastrukturu. Co si pod tím má představit člověk, který není ajťák?

Hyperkonvergence je princip, podle kterého jsou tři části každé IT infrastruktury v jakékoli organizaci, tedy datové úložiště, výpočetní výkon serverů a síť, integrované do jednoho řešení. Velmi zjednodušeně je to celé v jedné krabici.

Jakou to má výhodu?

Extrémní flexibilitu. Už se nemusím starat, jak funguje každá ze zmíněných tří částí a nastavovat ji samostatně. Je to z větší části automatizované a ovládá se to přes jeden nástroj na správu, ne přes tři samostatné. Prostředí, ve kterém běží software, je méně závislé na nastavování hardwaru – v IT řeči se říká, že je virtualizované.

Nejsem si úplně jistý, jestli je z toho zřejmá výhoda pro firmu.

Mluvili jsme o firmách, které často dělají změny ve vlastním softwaru a aplikacích. V případě hyperkonvergované IT infrastruktury je software mnohem míň provázaný s hardwarem. Kvůli změnám softwaru není potřeba neustále něco přenastavovat, fyzicky propojovat nebo dokupovat.

Takové věci se navíc dají extrémně rychle implementovat nebo jinak – zprovoznit ve stávající IT infrastruktuře, aby bylo možné začít naplno využívat výhody hyperkonvergence.

Jsou situace, kdy je vlastní IT levnější než cloud

Když je software oddělený od hardwaru, nemůže to mít vliv na stabilitu?

Tohle se v praxi nikdy neprokázalo. Další výhodou totiž je, že se sníží počet výrobců používaného hardwaru, protože v optimálním případě je hyperkonvergovaná infrastruktura řešení od jednoho výrobce. Jako třeba HyperFlex od Cisca.

Není ale nevýhoda v tom, že se firma uzavírá a omezuje si možnost využívat hardware od jiných výrobců?

Ne tak docela, protože pořád zůstává možnost kombinace se stávající infrastrukturou a cloudem. Otázkou pak je, nakolik je to ekonomicky výhodné. Zase se vracím k tomu, že kdyby firmy přesně věděly, kolik je která část IT stojí, a to včetně nákladů na správu a management nebo řešení výpadků, přišly by na to, že orientace výhradně na nákup toho nejlevnějšího od různých dodavatelů ve skutečnosti k nejlevnějšímu řešení nevede.

To ale pořád nevysvětluje, proč si firmy všechno nenakupují za levno v cloudu.

Příčinou je, že cloud se tváří jako levnější už jenom tím, že ho neplatím najednou jako velkou investici, ale měsíčně. Spousta firem zjistila, že cloudové služby nejsou samospásné a v mnoha případech je tohle prostředí naopak dražší, než kdyby si ho postavily u sebe.

Čím je to dražší?

Od určité velikosti, ne firmy jako takové, ale od velikosti IT prostředí, které firma potřebuje, ale i v závislosti na dalších faktorech, může být cloud daleko nevýhodnější. Právě hyperkonvergovaná řešení tlačí cenu vlastních on-premise řešení dolů tak, že když porovnáme, kolik by stál stejný výkon, servery, úložiště a další věci v cloudu, a započítáme do toho náklady na správu, vychází vlastní infrastruktura levněji. Jinými slovy: za ty samé peníze by firma mohla mít větší výkon než v cloudu.

Hodně firem v minulosti přesto přešlo do cloudu.

Manažery na tom láká, že nemusí řešit velkou počáteční investici. Budou si kupovat věci v cloudu. Když si to ale spočítají za pět let, zjistí, že zaplatili daleko víc, než kdyby si řešení koupili pro sebe.

Z manažerského pohledu to ale dává smysl. Ne vždy má firma někde odložené peníze, které si může dovolit vrazit do IT.

To je trochu špatná argumentace, protože pokud je to jen otázka peněz, dá se počáteční investice financovat.

Spíš jde o to, že musíme změnit myšlení manažerů i ajťáků. Vzdělávat je, aby pochopili, že jsou výhodnější cesty, než je nakupování všeho v cloudu.

Zbyzsek Lugsch

Business Development Sales Director

hx@soitron.com

Zaujal vás článok? Čítajte ďalej!

OT – (ne)bezpečná brána mezi dvěma světy

Průmyslové řídicí systémy a sítě označované jako Operational Technology (dále jen OT) hrají klíčovou roli v moderních průmyslových podnicích, zefektivňují výrobu a poskytují konkurenční výhodu. S jejich narůstajícím významem stoupá i míra jejich využití, provozy se stávají na jejich dostupnosti závislé. Proto je nevyhnutelné zahrnout dnes tyto komponenty i do analýzy rizik kybernetické bezpečnosti firmy.

OT bezpečnost dnes = IT bezpečnost před 15 let

Kdo v IT působí déle, umí vyhodnotit, že bezpečnost v rámci IT nebyla vždy prioritou a přirozenou součástí tak, jak je tomu dnes. Stačí se podívat například na poměr šifrované webové komunikace. Před desetiletími tvořila 30 procent, dnes už 90 procent veškeré webové komunikace.

Jelikož OT sítě byly tradičně odděleny a nepropojovaly se s IT sítěmi, jejich evoluce směrem k vyšší bezpečnosti teprve začíná.

Útoky na OT infrastrukturu otevírají možnosti dalekosáhlejších dopadů na lidstvo v porovnání s útoky na IT infrastrukturu. V případě IT jsou totiž dosahy limitovány na digitální svět a souvisí hlavně s ohrožením dostupnosti, důvěryhodnosti a integrity informací, které lze v tom lepším případě obnovit ze zálohy.

V případě OT však otevíráme zcela novou epochu, kde se dopady přímo dotýkají fyzického světa, fyzických zařízení s přímým nebo nepřímým vlivem až na to nejvzácnější, co člověk má, a to lidský život (ten zatím ze zálohy obnovit nedokážeme). Představte si, že by útočník například pozměnil nastavení infuzní pumpy pacienta či ochranná relé a transformátory v distribuční síti elektrické energie, atd.

Propojení světů, na které (ne)jsme připraveni

Jednoznačně můžeme konstatovat, že OT vytváří jakousi bránu, propojení digitálního světa s tím skutečným, fyzickým. Zjednodušeně řečeno – chce-li útočník vážně znehodnotit nebo znefunkčnit chod továrny, elektrárny, nemocnice nebo jiné kritické infrastruktury, nemusí startovat bombardéry nebo pěchotu, stačí mu skupina zkušených a dobře financovaných hackerů. Proto je na místě věnovat zabezpečení OT náležitou pozornost.

Dokonce ani po útoku Stuxnet nebyla většina průmyslových protokolů upravena tak, aby vyhovovaly požadavkům kybernetické bezpečnosti, a dosud většinou neposkytují žádné mechanismy autentizace nebo šifrování. Tato situace je o to nebezpečnější, jelikož OT zařízení, která používají tyto protokoly, mají mnohem delší životní cyklus než IT zařízení.

Izolované neznamená chráněné

Účelem IT sítí je přenášet velké množství údajů. Jelikož byly vytvořeny v otevřeném prostředí, je interakce základem jejich fungování, a za desetiletí rapidního růstu jejich využití byly vyvinuty bezpečné verze jejich protokolů. Naopak průmyslové sítě OT jsou určeny k přenosu příkazů k zajištění správného řízení průmyslových procesů. Jelikož jsou obecně navrženy nezávisle od jednoho úseku ke druhému, považovaly se za izolované, a tedy již chráněné příslušnými bezpečnostními politikami továrny. Avšak v rámci konkurenčního boje, zvýšení efektivity a přechodu na Industry 4.0 jejich propojení s „vnějším“ IT světem a internetem narůstá. Tím se otevírají nové vektory útoku zneužití již existujících (a často neřešených) zranitelností.

Největší výzva konvergence IT a OT sítí je nakonec na nás, lidech. Jak se mohou informační a operační týmy naučit porozumět si a přizpůsobit se omezením toho druhého? Dialog mezi IT týmy s jejich zkušenostmi v oblasti kybernetické bezpečnosti a OT týmy s jejich odbornými dovednostmi v jejich vlastní průmyslové síti je skutečným klíčem k lepší bezpečnosti celkové infrastruktury.

Tento článek byl zveřejněn v pravidelné příloze slovenských Hospodářských novin o kybernetické bezpečnosti. Součástí přílohy je také anketa, ve které odpovídají specialisté na kybernetickou bezpečnost včetně našeho ředitele dohledového centra kybernetické bezpečnosti Void SOC a IT odborníka Soitron, Martina Lohnerta.

Odpovědi specialistů v anketě

Průmysl je plný dat, ale málokterý podnik je umí využít

Snad každý manažer průmyslového podniku by chtěl zvýšit kvalitu výroby, optimalizovat běh výrobních linek a spotřebu energií či předvídat poruchy strojů a zařízení dříve, než způsobí drahý výpadek. Tento cíl je možné dosáhnout prostřednictvím analýzy relevantních dat ze strojů a zařízení.

Práce s nasbíranými daty má bezpochyby velký potenciál, a to jak při zvyšování produktivity a kvality, tak i při optimalizaci nákladů. Na popsané přínosy však dosáhnou pouze podniky, které dokážou data efektivně sbírat a uchovávat pro další analýzu. K tomu potřebují řešení s odpovídající architekturou jak na úrovni IT neboli datového úložiště a zpracování dat, tak na úrovni provozní technologie (OT), čili snímání dat, a nakonec i na úrovni přenosu dat mezi OT a IT.

Jaká data jsou k dispozici

Se sběrem dat dnes již většina průmyslových podniků nějaké zkušenosti má. Obvykle zaznamenávají údaje z výrobního nebo montážního procesu, například kdy začal a jak dlouho trval výrobní cyklus a jaký materiál nebo polotovar byl použit. Podniky mají pak přesný přehled o zásobách surovin či dílů na skladě nebo o množství vyrobených produktů, ale většinou nesledují parametry při výrobě, které mohou ovlivňovat kvalitu nebo nepřetržitost produkce. Jedná se o snímání fyzikálních parametrů při výrobě nebo montáži, například teploty, tlaku, průtoku nebo vibrací. Výsledky jejich analýzy můžou vést k optimalizaci výroby nebo identifikaci nutnosti údržbového zásahu a tím předcházení nečekaným odstávkám.

Překážky ve sběru dat

Sbírat potřebná data však není vždy snadné. Důvody mohou být různé. Některé starší stroje a zařízení nemusí potřebná data například poskytovat vůbec. Novější stroje to sice dokážou, ale často pouze ve formátu specifickém pro daného výrobce průmyslových technologií. V jiných případech se data získaná z výrobního a montážního procesu udržují pouze po dobu trvání procesu a pro následnou analýzu jsou již nedostupné. Výsledkem jsou pak nepropojené ostrovy dočasně dostupných dat, na základě, kterých výrobní manažeři nemohou získat ucelený přehled o průběhu výroby s možností analyzovat příčiny problémů. Také nejsou schopni v souvislosti s energiemi identifikovat ztráty nebo odběrové špičky a předejít například pokutám za překračování kapacit ani optimalizovat kontrakty s dodavateli energií.

Další překážkou bývá chybějící moderní IT infrastruktura. Například zastaralá databáze nedokáže uchovávat velké objemy dat z výroby, ani v nich neumožňuje rychle a efektivně vyhledávat a analyticky je zpracovat. Aby měl podnik k dispozici data pro zlepšení kvality výroby, prediktivní údržbu či energetický management, potřebuje mít univerzální technologickou architekturu, která dokáže sbírat a uchovávat data z různých systémů, strojů a zařízení. Jde o nezbytný základ pro pozdější analýzy a vyhodnocování dat, na jejichž základě se dají dělat manažerská rozhodnutí. 

Správná architektura

V podnicích se pro tento účel zavádí řešení průmyslového internetu věcí (Industrial IoT – IIoT). V mnoha případech je potřeba propojit stroje čili OT se světem ukládání a zpracování dat neboli IT. Příkladem takového propojení je použití OPC UA, což je zkratkou pro Open Platform Communication Unified Architecture. Jedná se o komunikaci, komunikační protokol a architekturu určenou pro průmyslovou automatizaci. Centrem komunikace mezi stroji v provozu a IT komponenty řešení je pak OPC UA server, například KEPserverEX, představující vlastně komunikační „hub“ umožňující komunikaci proprietárních systémů a zařízení od různých výrobců. To pak vede k nasazení moderních řešení průmyslového internetu věcí (IT + industrial OT = IIoT).

Taková řešení umožňují sbírat data prakticky z libovolných systémů, čidel či zařízení. Údaje následně směřují do databáze, kupříkladu Elasticsearch, která je dokáže uchovávat dlouhodobě (nejen během produkčního cyklu) a hlavně efektivně a rychle v nich vyhledávat. To vytváří předpoklady pro následné analytické zpracování a vizualizaci dat. Například v open-source nástroji Grafana.

Cesta k umělé inteligenci

Otevřená architektura využívající výše zmíněná řešení, jsou našimi specialisty nadesignovaná a pro většinu průmyslových podniků z pohledu možnosti sbírat a využívat data generačním krokem vpřed, který je navíc i nákladově efektivní – nejen díky možnosti nahrazení hardwarových komponent softwarem, ale i pro využití open-source softwaru a úspoře financí za komerční licence.

Jednotnou univerzální architekturu lze využít pro sběr dat souvisejících s procesem výroby (teplota, tlak, průtoky kapalin a plynů, vibrace, odběry el. proudu apod.) a pro následnou analýzu, výsledky, které mohou mít zásadní vliv na kvalitu a životnost výrobků. Zároveň ji lze použít jak na predikování poruchovosti strojů a zefektivnění údržby, tak na optimalizaci spotřeby energií, plynu, stlačeného vzduchu a vody, zvýšení průmyslové bezpečnosti, nebo pro jakoukoli budoucí aplikaci s využitím technologií strojového učení a umělé inteligence.

Současný stav digitalizace a IoT v průmyslových podnicích v Česku a na Slovensku

Přestože od vzniku konceptu Průmysl 4.0 uplynulo již deset let, jeho principy má implementováno pouze 15 % českých a 10 % slovenských podniků. Avšak alarmující je zjištění, že 20 % českých a 30 % slovenských podniků se těmito tématy zatím nezabývalo a 5 % českých a 8 % slovenských uvedlo, že tyto možnosti jen zvažovalo, ale rozhodlo se nic neměnit.

Data se nejčastěji využívají pro řízení výroby

Základní vize tzv. čtvrté průmyslové revoluce – zahrnující mimo jiné digitalizaci a IoT – továren se objevily v roce 2011. Podle této myšlenky mají vzniknout „chytré továrny“, které budou využívat kyberneticko-fyzikální systémy. V jaké fázi se aktuálně nacházejí výrobní podniky v Česku a na Slovensku, zjišťovala prostřednictvím průzkumu společnost Soitron, integrátor inovativních řešení a IoT technologií.

Ze získaných dat vyplývá, že prvky digitalizace, technologie IoT a principy Průmyslu 4.0 buď již má zavedeno nebo je aktuálně implementuje 58 % českých a 51 % slovenských podniků.

„Na obou trzích jsou data z továren nejčastěji sbírána automaticky do centralizovaného systému. Činí tak dvě třetiny dotázaných firem. Druhým nejčastějším způsobem je ruční sběr dat – technik stroje obchází a data zapisuje do sešitu či počítače,“ vysvětluje Martin Hummel, specialista a produktový manažer na IoT řešení společnosti Soitron.

Pro více než tři čtvrtiny společností (83 % českých a 77 % slovenských) jde hlavně o kvantitativní data využité pro řízení produktivity a efektivity výroby. České firmy využívají data zároveň pro řízení kvality a zmetkovitosti (32 %) a v případě slovenských firem jsou data využita pro řízení údržby a snižování poruchovosti (33 %).

Nedostatky ve způsobu využití či zpracování dat vnímají častěji slovenské firmy (70 %) a v Česku je to více jak polovina (55 %). V obou zemích nejčastěji respondenti zmiňovali, že rezervy vidí v chybějící automatizaci/digitalizaci či nějakém centrálním systému (27 % – CZ vs. 33 % – SK). Slovenští respondenti by si dále přáli podrobnější/rozsáhlejší ata/analýzy či obecně zlepšení stávajícího systému. Čeští zase vidí rezervy v rychlosti dodání výstupů/nemožnosti sledování v reálném čase nebo by si přáli kvalitnější sběr/zpracování dat.

Až 25 % českých podniků čelí denně výpadkům výroby

Plánování údržby se v obou zemích (85 % v Česku vs. 66 % na Slovensku) odehrává na základě doporučení výrobce/dodavatele technologií. Dále je to na základě úsudku zodpovědných pracovníků (75 % v Česku vs. 44 % na Slovensku) a až na třetím místě tak činí díky sběru a vyhodnocení dat z výroby, ze strojů apod.  Budoucnost je přitom především v automatizovaném sběru dat ze senzorů instalovaných na strojích a zařízeních ve výrobě a montáži.

„Pro továrny totiž nasbíraná data představují nejdůležitější a nejcennější zdroj informací. Po jejich zpracování prostřednictvím datové analýzy, případně i prostřednictvím postupů strojového učení, dokáží pomoci firmám předvídat hrozící poruchy a havárie. Díky tomu se specialisté v provozu mohou včas a správně rozhodovat, zasáhnout a ušetřit nemalé finance,“ dodává Martin Hummel.

Podíváme-li se na frekvenci výpadků, potom z průzkumu zjistíme, že české subjekty obecně čelí nečekaným výpadkům o něco méně (25 %) než ty slovenské (31 %). Průměrné náklady za nečekané výpadky výroby se mezi zeměmi příliš neliší – pro Česko činí 1,7 mil. Kč, pro Slovensko 1,5 mil za rok. Kč. Je třeba si uvědomit, že někdy se vlivem poruchy zastaví výrobní linka a dojde k přerušení produkce. Oprava může trvat i několik hodin, čímž výpadek představuje značné finanční ztráty pro firmu. Proto je řešením prediktivní údržba na základě posbíraných dat, které umí upozornit na blížící se poruchu s dostatečným předstihem.

Data z provozu pro predikci zásahů údržby šetří finance

Digitalizace výrobních procesů je stále pro většinu českých a slovenských průmyslových podniků velkým úkolem.

„Nasazením moderních průmyslových IoT řešení lze nejen kontinuálně sledovat a analyzovat provozní parametry, kvalitu produkce a výrobní prostředí, ale také problémy včas odhalit a v mnoha případech dokonce predikovat hrozící závady a výpadky. Investice do IoT řešení ve výrobě se tak jednoznačně vyplatí,“ uzavírá Martin Hummel.

České firmy plánují v návaznosti na Covid-19 omezit dlouhodobé investice na kybernetické zabezpečení

Ve světě považují kybernetická rizika za druhou největší hrozbu pro podnikání hned po pandemii. České firmy naopak často chtějí na zabezpečení IT systémů ušetřit.

Počet nahlášených kybernetických útoků loni v Česku vzrostl meziročně na dvojnásobek. Nejčastěji šlo o spam, phishing a scanning, přibývá ale také nejzávažnějších typů útoků, jako je ransomware – škodlivý software spojený s požadavky na výkupné. Ani hrozba ztráty klíčových dat pro fungování podniku či riziko úplného odstavení provozu se škodami v desítkách milionů korun však ředitele českých firem zatím nepřiměla, aby riziku kybernetických útoků věnovali dostatečnou pozornost.

České firmy zásadně podceňují kybernetická rizika. Za hrozbu pro svoje podnikání v horizontu příštích 12 měsíců je nyní považuje jen 49 % generálních ředitelů, což v žebříčku vnímaných rizik znamená až 14. místo. Výše se v průzkumu CEO Survey 2021 publikovaném poradenskou společností pwc umístila v Česku i rizika jako dezinformace, kolísání měnových kurzů či nejistý politický vývoj. Generální ředitelé firem ve světě naopak kybernetická rizika řadí na žebříčku podnikatelských hrozeb hned na druhé místo hned po pandemii a jiných krizích spojených se zdravím obyvatel. Obává se jich hned 85 % respondentů.

“V České republice se vedení společností věnuje kybernetickým hrozbám výrazně méně, než jak tomu je v USA či západní Evropě. Díky tomu potom k bezpečnosti laxně přistupuje celá organizace,” říká Martin Lohnert, ředitel pro oblast kyberbezpečnosti v technologické společnosti Soitron.

Ačkoli se v posledním roce obavy ředitelů českých firem z kybernetických hrozeb o něco zvýšily, dostatečnou pozornost jim stále nevěnují ani přesto, že počet kybernetických útoků loni v Česku vzrostl na více než dvojnásobek. Ze zprávy Národního úřadu pro kybernetickou bezpečnost přitom vyplývá, že se zvýšil nejen počet incidentů, ale také jejich závažnost. Jako příklad Úřad jmenuje hackerské útoky proti Fakultní nemocnici Brno nebo Psychiatrické nemocnici Kosmonosy, jež způsobily škody za desítky milionů korun a narušily provoz obou zařízení.

“Incidenty v nemocnicích jsou velmi smutným a často uváděným příkladem, a je dobré vědět, že útočníci u nich nemají žádné zábrany. Motivování výkupným, neváhají ani během pandemie vyřadit z činnosti zdravotnické zařízení a ohrozit život jejich pacientů. Tak proč by nezaútočili na jakoukoliv organizaci? A především ty, které jsou nejméně zabezpečené?” říká Martin Lohnert.

Přestože kybernetické útoky dokážou způsobit řádově větší škody ve srovnání s náklady na jejich předcházení, patří právě kybernetická bezpečnost podle průzkumu pwc mezi 10 oblastí, ve kterých české firmy plánují v návaznosti na Covid-19 omezit dlouhodobé investice. Šetřit chce tímto způsobem 7 % oslovených generálních ředitelů firem, ve světě se přitom ke stejnému kroku přiklání jen 2 % respondentů.

“Trendem ve firmách je stále více využívat IT – vše digitalizovat, pracovat z domova, či využít internet věcí. S tím roste počet závažností kybernetických útoků. Neradno je šetřit i na prevenci. To by se podnikům mohlo škaredě vymstít už při prvním vážném incidentu,” říká Lohnert.

Jak se před útokem chránit?

Připustit si možná kybernetická rizika a přidělit na jejich řízení dostatek finančních i lidských zdrojů je základní krok. Následovat však musí skutečně aktivní přístup firem k ochraně jejich systémů, protože i rizika se v čase vyvíjejí. Nezbytná je také pravidelná kontrola procesů zaměřených na zajištění kybernetické bezpečnosti ve firmě.

“Když i přesto prvky kybernetického zabezpečení zachytí průnik do systémů firmy, je rozhodující rychlost reakce. Ne vždy musí bezpečnostní incident skončit masivními škodami, pokud se situace začne řešit ihned, například včasným odpojením napadeného zařízení od zbytku IT infrastruktury,“ uzavírá Lohnert.

Efektivní využití elektřiny může ušetřit zemědělským podnikům až desítky procent

Elektrická energie v prostředí zemědělské a potravinářské výroby je nejen nedílnou součástí výrobního procesu, ale velmi ovlivňuje i konečnou cenu produktů. Jak na to, aby byly pánem nákladů agropodniky, a ne dodavatelé energií?

Elektrická energie v zemědělských a potravinářských formách je potřebná k výrobě světla, tepla, chlazení, sušení, ale také pohání rozvod vody či obstarává dojení. Monitoring jejího využití je důležitým prvkem v době, kdy v průběhu tří let došlo téměř k trojnásobnému navýšení ceny silové elektřiny. Zdražování elektřiny je přitom na burzách popoháněno jednak růstem cen emisních povolenek a jednak pozitivním očekáváním ve vývoji ekonomiky. Průměrná cena tedy meziročně vzrostla o 12 euro za megawatthodinu.

Sběr dat odhalí slabá místa

Při řízení využití energií v agropodnicích je třeba se cíleně zaměřit na mnoho ukazatelů, které ovlivňují účet za elektřinu. K tomu slouží monitoring. A co by mělo být jeho součástí? Je to zejména nastavení odběrů, a to jak maximálního, tak minimálního, ale také sledování odběrů jalové (nevyužité) energie a vyhledání spotřebičů, které spotřebovávají elektřinu, i když jsou vypnuté, nebo spotřebovávají více energie, než je deklarováno.

„Tento přístup zvolili například v zemědělském podniku Agrodružstvo Miroslav, kde systém monitoringu a managementu spotřeby za elektrickou energii zavedli. A vyplatilo se jim to, protože za ni výrazně ušetřili,“ deklaruje Radim Klabal, Business Unit Manager pro IoT a Data analytiku ze společnosti Soitron.

Monitoring udělá pořádek ve spotřebě

Zavedení řízení využívání elektřiny spočívá v instalaci potřebné technologie skládající se z měřidel, a návrhu a realizace sítě pro sběr dat. Poté se prostřednictvím grafů jasně ukáže spotřeba elektřiny v agropodniku.

„Řešení společnosti Soitron není jen měření a zobrazení toho, která zařízení kolik spotřebují, ale je to opravdu monitoring, který dokáže odhalit například špatně, nebo nevhodně nastavený odběr elektřiny od dodavatele. Tedy minimální
a maximální odběry, a tím i paušální cenu za elektřinu. Dále odhaluje, kde spotřebováváme jalovou elektriku, za kterou se také platí, a přitom ji nevyužijete. Bez monitoringu toto neodhalí ani elektrikář. Snadno se také zjistilo, kde zbytečně topíme či svítíme. Zkrátka společně s jejich řešením jsme začali dělat pořádek ve spotřebě a nastavení odběrů,“ pochvaluje si Radek Janeček, předseda Agrodružstvo Miroslav.

Toto vše je podpořeno službou – energetického dispečera. Díky tomu společnost Soitron dokáže poukázat přesně na to, k čemu se elektřina využívá a odhalovat anomálie ve spotřebě.

Úspora činí 30 %

Agrodružstvo Miroslav jen správným nastavením odběrů a změnou paušální fakturace ušetří 15 % ročních výdajů za elektřinu. Dalších 5 % potom šetří na zbytečné spotřebě. A protože byly nalezeny spotřebiče, které ve velké míře spotřebovávaly jalovou energii, tak jejich výměnou a vypnutím došlo ještě k ušetření dodatečných 10 % nákladů.

„Změnou celkem ročně uspoříme 30 % nákladů na elektřinu. A to se nebavíme o druhé a třetí fázi implementace, kterou chystáme,“ říká Radek Janeček.

Tou je automatizace řízení spotřeby elektrické energie
a nasazení kombinovaných zdrojů. Náklady na prvotní investici se agrodružstvu vrátily během necelého roku. I proto po kladné zkušenosti, bude systém monitoringu a řízení dále rozšířen, a to i na plyn a vodu. Dává to ekonomický smysl.

„Ceny energií stále rostou a tím se prodražují
i vstupy do produkce. Myslím, že monitoring je krok správným směrem a doporučuji svým kolegům v branži toho využít. Náklady na vstupy budou stále vyšší a ani zaměstnanci se k elektřině nechovají jako doma – neotočí se, aby zhasli, nebo vypli topení, když odchází,“ dodává závěrem Radek Janeček.

Začněte měřit spotřebu energií a ušetřete jeden z největších nákladů

Firmy z oblasti obchodu, výroby nebo služeb, ale například i nemocnice a veřejné organizace obvykle vnímají energie jako nevyhnutelné nákladové položky, které neustále rostou.

Nevěnují se jim dopodrobna, protože sledovat průběžné spotřeby v čase, identifikovat plýtvaní, případně přizpůsobovat spotřebu elektřiny takzvaným rezervovaným kapacitám distributorů považují někteří manažeři za nemožné nebo příliš komplikované.

Přitom pro řadu především malých a středně velkých podniků jsou dnes energie jednou z největších nákladových položek. Energeticky náročné jsou hlavně potravinářské, celulózo-papírenské a chemické provozy, ale také služby. Odvětví služeb se dnes na celkové energetické spotřebě EU (včetně domácností) podílí skoro dvěma pětinami.

Říká se, že co neměříme, to nemůžeme řídit ani optimalizovat. Energie jsou toho výborným příkladem. Až podrobný přehled o tom, kdy a kde dochází k největším výdajům nebo únikům, a pochopení jejich příčin umožňuje podniknout následné kroky k nápravě.

Dobrá zpráva je, že současné technologie postavené na takzvaném internetu věcí (IoT) umožňují spotřebu energií sledovat, a to poměrně snadno a velmi detailně. Základem je využití inteligentních měřičů, které poskytují okamžitý přehled o spotřebě například elektřiny nebo vody. Naše zkušenosti v Soitronu ukazují na tři hlavní způsoby, kterými naši zákazníci můžou dosáhnout úspor.

  1. Identifikace chyb a plýtvaní

    První způsob, jak měřením snížit spotřebu energií – a tím i náklady a případně také uhlíkovou stopu – je porovnaní faktur od dodavatele s vlastním měřením. To může odhalit ztráty, jako jsou úniky vody z potrubí ve velkých průmyslových komplexech.

    Detailnější měření, sledovaní a porovnávaní spotřeby obvykle ukáže i zbytečné plýtvaní – například v konkrétním provozu v porovnání s jinými podobnými pracovišti. Podrobný přehled o spotřebě některým firmám také pomohl zjistit, že mají vzduchotechniku puštěnou zbytečně i o víkendech nebo mimo pracovní dobu. Podle našich dosavadních zkušeností můžou organizace během prvního roku po zavedení měření ušetřit až 5 % nákladů na energie.

  2. Optimalizace aktuální spotřeby a kontraktu s dodavatelem

    Pokud firma neví, jak se vyvíjí spotřeba elektřiny v čase a neumí aktivně řídit jednotlivé systémy, které energii spotřebovávají, snadno se jí může stát, že opakovaně překročí takzvanou rezervovanou kapacitu. V takových případech se nevyhne penále, často i ve výši tisíců eur, které si distribuční společnosti za překračování kapacit účtují.

    Řada organizací tento problém řeší navýšením rezervovaných kapacit, což se ale ve výsledku může prodražit, protože vzrostou fixní poplatky za kapacitu, která se ve skutečnosti skoro nevyužívá.

    Inteligentnějším řešením je průběžné měření spotřeby energie – a v případě potřeby včasný zásah, například dočasné snížení výkonu chlazení místností nebo reorganizace provozu největších spotřebičů, které nemusí nutně běžet současně. Podobně se dá vyhnout i výpadkům proudu v případech, kdy infrastruktura naráží na technologický strop a distributor nedokáže poskytnout vyšší rezervovanou kapacitu.

  3. Zpětná vazba pro údržbu a změna chování

    Podrobné přehledy spotřeby až po úroveň jednotlivých pracovišť, nebo dokonce zařízení, mívají i další pozitivní efekty. Vnášejí například víc světla do technického stavu přístrojů nebo intenzity jejich využívaní. Nadměrná spotřeba totiž může signalizovat poruchu, a minimální spotřeba zase poukazuje na to, že se zařízení nebo přístroj nevyužívá v očekávané míře.

    V neposlední řadě, pokud jsou výsledky měření dobře komunikované, pomáhají také změnit chování zaměstnanců, což může vést k dalším úsporám a vyšší efektivitě.

    Na závěr
    Existuje samozřejmě víc způsobů, jak ušetřit energie. Firma může změnit dodavatele nebo se s ním pokusit vyjednat lepší podmínky, případně zainvestovat do energeticky efektivnějších strojů nebo zařízení.

    Měření spotřeby ale není finančně náročné a dá se zavést poměrně rychle. Proto je zjevně jedním z nejrozumnějších způsobů snižování nákladů na energie.
    Obraťte se na náš IoT tým a zjistěte, kolik můžete na energiích ušetřit ve vaší organizaci.

Různé druhy robotů usnadní práci, zbaví starostí a ušetří peníze

Robotická procesní automatizace (RPA), tedy softwarové roboty, dokáže spoustu procesů ve firmách zjednodušit, urychlit a přitom snížit chybovost na minimum. Pro nasazení konkrétního typu robotu je přitom důležité jednoznačně popsat procesy, do kterých se zapojí, a stanovit přesná kritéria, podle jakých bude pracovat. Na následujících příkladech vám ukážeme, jaké roboty můžete využít a co všechno s vámi nebo bez vás zvládnou.

Robot, váš dobrý kolega

Mezi jednodušší softwarové roboty patří robot „na vyžádání“, který pracuje, jenom když ho potřebujete. Může to být třeba v kontaktním centru. Když tam zákazník zavolá a chce zrušit část objednávky, jako operátor zadáte její číslo, spustíte robot a ten místo vás najde potřebné údaje o zákazníkovi i o objednaném zboží v různých systémech. Vyhledání trvá několik sekund. Nalezené informace už pak se zákazníkem jenom ověříte a objednávku upravíte podle jeho přání. Sofistikovanějším řešením je robot „obsluhovaný“ ve spolupráci se zaměstnancem. Po jeho spuštění nečekáte na výsledek, ale během práce robotu se můžete nadále plně věnovat zákazníkovi nebo jiným činnostem. Robot pracuje na pozadí a jakmile všechno dokončí, informuje vás o tom. Takové roboty najdou využití i v backoffice odděleních jako jsou finance, HR, IT a spousta dalších, kde můžou plnit úkoly virtuálního asistenta, kterého máte k ruce, když ho právě potřebujete.

Více práce pro robot, méně dřiny pro zaměstnance

Kombinací předchozích robotů vzniká hybridní robot. Je dobré ho využívat k práci, která trvá o něco déle. Operátor nebo zaměstnanec na kontaktním centru zadá robotu vstupní údaje a ten původní objednávku zkontroluje ve všech potřebných systémech. Je to relativně rychlé a zákazník na lince se hned dozví, že jeho požadavek je připravený k dalšímu zpracování. Protože operátor potřebuje robot využívat dál, shromážděné údaje předá dalšímu robotu, který už pracuje samostatně. Po skončení pracovní doby nebo v přesně stanovenou hodinu spustí druhý robot dokončovací proces, například stornování všech shromážděných objednávek. Po skončení odešle informaci, že svou práci zvládl.

Robot umí pracovat i částečně bez dozoru – v takových případech není nutné čekat na výsledek. Pokud by společnost potřebovala poslat peníze zákazníkovi, zaměstnanec finančního oddělení zapíše tento požadavek do souboru, například do excelu. Ve stanoveném čase se robot automaticky zapne, soubor si načte, zkontroluje data a následně vyexpeduje platby. Obdobně může takový druh robotu pracovat například na IT oddělení při přijímání nového zaměstnance nebo v jiném procesu, pokud se k němu dají zadat vstupní údaje a nepotřebujete hned pracovat s výstupy. V uvedeném případě IT specialista zadá potřebné údaje a robot zařídí objednání nových zařízení nebo zajistí přístupy do firemních systémů. Pokud nový zaměstnanec nahrazuje odcházejícího, robot ukončí přístupy původního pracovníka, novému zaměstnanci je do stejných aplikací naopak zřídí a objedná mu i stejné zařízení.

V procesech, které se dají plně automatizovat, můžeme využít robot bez dozoru. Ten nepotřebuje žádnou asistenci a není ho potřeba ani spouštět. Pokaždé, když zaregistruje nový požadavek, se sám zapne a udělá práci podle definovaných kritérií. Opět bezchybně. Z vlastní zkušenosti víme, že robot funguje spolehlivě a bez výkyvů tak, jak si to společně nadefinujeme. Pokud přijde do e-mailu našeho účetního nová faktura, robot si ji otevře, načte, zaúčtuje a zaeviduje v potřebných systémech a my jen dostaneme finální informaci. Plnou automatizací jsme řešili například i požadavky našich klientů na přerušení a znovuobnovení dodávek energií, vytváření různých pravidelných přehledů nebo GDPR procesy, kdy robot odstraňoval osobní údaje zákazníků.

Firemní procesy sice dokážeme částečně nebo plně automatizovat, ale stále existují činnosti, ve kterých je lidský faktor potřebný a nenahraditelný. Neumíme v plném rozsahu automatizovat procesy, kde robot nemá stanovená kritéria, podle kterých by mohl spolehlivě pracovat, u kterých je potřeba rozhodnutí nebo schválení člověkem nebo je nutné zapojit několik různých oddělení. Ručně napsaný dokument dokážeme digitalizovat, ale pokud není strukturovaný, robot z něj nezvládne na 100 % vybrat všechny potřebné údaje. Při schvalování úvěru se zase neposuzují jenom dosavadní závazky a příjmy žadatele, ale významnou roli hraje i jeho chování během kontaktu s pracovníkem banky. V takových případech nasazujeme roboty s dlouhým během (long-running robots) – jde vlastně o kombinaci práce lidí a různých typů robotů. Jakmile robot ukončí svoji část práce a je nutné udělat další krok prováděný člověkem, robot vytvoří pro člověka úkol, přesně specifikuje, co od něj očekává, a počká, dokud nebude úkol splněn. Následně pokračuje v automatickém zpracovávání úloh.
Robot tím pádem umí pomáhat se zpracováním a přípravou všech potřebných informací, dělat kontroly a zobrazovat zaměstnancům všechno potřebné. Jejich úkolem zůstává rozhodování o dalších krocích jediným kliknutím. Robot pak práci dokončí.

Bez chyb a s rychlou návratností

Roboty fungují přesně tak, jak je společně nastavíme. Pokud zadáme správná kritéria, i robot se rozhoduje správně. Vstupuje do systémů podle toho, co jsme mu zadali. Nikdy se neunaví a nepřestane pracovat ani proto, že by ho opakující se procesy nudily. Když je systém přetížený nebo spadne, není to problém. Robot si systém znovu otevře a začne pracovat tam, kde skončil, protože si všechny provedené operace průběžně loguje. Pokud se rozhodnete zainvestovat do částečné nebo plné automatizace, návratnost závisí na rozsahu automatizovaného procesu a může se pohybovat od tří měsíců u jednodušších řešení až po jeden nebo jeden a půl roku v případě automatizace náročnějších procesů. Roboty vám přitom ušetří lidskou práci a odstraní chybovost. Pokud potřebujete poradit, jak s automatizací a digitalizací procesů začít nebo v ní pokračovat, rádi vám pomůžeme, zanalyzuje možnosti a připravíme strategii pro vaši firmu. Problém pro vás nebudou ani potřebné licence, které vám můžeme pronajmout (RPA as a service) nebo zajistit. Výhodou pronájmu je, že máte zajištěné veškeré aktualizace, ale i IT podporu a servis. O robot se tedy kompletně staráme my v Soitronu. Pokud se ale rozhodnete zakoupit si plnou licenci, vaše specialisty zaškolíme a řekneme jim všechno podstatné.

Velké škody způsobené kybernetickými útoky Česko teprve čekají

Hybridní hrozby a kybernetické útoky jsou ožahavým tématem. Útočníky je složité vypátrat a terčem se může stát jedinec, instituce i celé státy. Pomoci může útočníkům i nevinné sdílení fotografie z kanceláře firmy na sociálních sítích. Proč bychom měli začít brát kybernetickou bezpečnost vážně a jak se lze bránit? Zeptali jsme se Martina Lohnerta, experta na kybernetickou bezpečnost společnosti Soitron a ředitele centra kybernetické bezpečnosti Void SOC.

V roce 2010 počítačový červ Stuxnet napadl a ochromil díky své sofistikovanosti a přesnému cílení oblast íránských průmyslových řídících systémů pro obohacování uranu. Bylo to o to zajímavější, že závod v íránském Natanzu byl napaden off-line – jeho systémy jsou izolované od internetové sítě. Útočníci k napadení využili běžné USB flash disky.

Červ v halách napadal systémy pro ovládání kaskádových centrifug (poškodil jich 1/5). Ty nechal laicky řečeno točit rychleji, a tak docházelo k jejich rychlejšímu opotřebení. Nyní, více než 11 let od tohoto incidentu, došlo k dalšímu. Začátkem dubna 2021 v Natanzu došlo k velkým škodám, které byly způsobeny obří explozí, která zcela zničila nezávislou – a silně chráněnou – vnitřní energetickou soustavu pohánějící centrifugy pro obohacování uranu. Nejde jen o jednu z mála výjimek, ale o demonstraci postupujících sofistikovanějších kybernetických útoků, protože dokazuje, že není nutné útočit na primární zdroje, ale stačí napadnou sekundární zařízení.

Tento a v dnešní době stále více používaný způsob kybernetických útoků dokazuje, že na rozdíl od běžnějších útoků s cílem zašifrovat nebo ukrást data – jsou zaměřeny na fyzický dopad, ať už jde o výpadek proudu, znečištění vody nebo poškození systémů, či dokonce výbuch. Exploze závodu Natanz zasadila ohromnou ránu a bude trvat až devět měsíců, než se podaří obnovit jeho produkci.

Na jaké kybernetické hrozby by se měla připravit Česká republika? 

V rozhovoru se Insmart.cz ptal Martina Lohnerta, experta na kybernetickou bezpečnost společnosti Soitron a ředitele centra kybernetické bezpečnosti Void SOC. Vedle pohledu na současné kybernetické hrozby se také podívali na to, jak mohou organizace úroveň své bezpečnosti zlepšit a proč je největším rizikem i nadále lidský faktor.

Od nejvyšší aktivity Stuxnetu uplynula řada let. Obecně se za autory červa považují USA a Izrael. V případě podobných útoků, můžeme mluvit i o tzv. hybridní válce. Jaké události podobného rázu hrozí podle Vás České republice?

Hybridní hrozby jsou velmi často diskutovaným tématem. Rizika z nich vyplývající se týkají v podstatě každé země. Vždy se najdou nepřátelsky naladění jednotlivci, organizace či dokonce jiné státy. Málokdy se ale podaří skutečné útočníky vypátrat. Tak se můžeme jen domnívat, zda například útoky ransomware v českých nemocnicích v roce 2020 byly součástí cílené kampaně nebo jen náhodnými incidenty. Vzhledem k relativně nízké úrovni povědomí a zabezpečení je velmi pravděpodobné, že skutečně velké škody způsobené kybernetickými útoky, nás teprve čekají.

Jestli kybernetický útok na Natanz nebyl výjimkou, což pravděpodobně nebyl, jak se mohou instituce efektivněji bránit? Vzhledem k faktu, že šlo o off-line útok, bude postup pravděpodobně odlišný.

Samozřejmě, obrana před tak sofistikovaných případem jako byl Stuxnet (kde se odhaduje že vývoj trval špičkovému týmu vývojářů několik let) je extrémně náročná. Zároveň to i od útočníků vyžaduje extrémní motivaci a lidské, technologické i finanční zdroje. Cílů, na které je potřeba vynaložit takové množství energie a motivace, je proto velmi málo. Mnoho firem a institucí má ale tak slabé zabezpečení, že potencionální útočník nepotřebuje ani zlomek těchto zdrojů, a přesto slaví úspěch.

Dříve jste zmínil, že kupříkladu fotografie pracoviště mohou sloužit jako podklady pro přípravu útoku. Můžete uvést konkrétní příklady?

Například kód Stuxnet byl vyvinut tak, aby útočil pouze na konkrétní typ a model technologií, které byly nasazeny v továrně Natanz. Takové informace jsou pochopitelně tajné a dobře hlídané. Neoficiální zdroje uvádí, že útočníkům se k nim podařilo dostat z oficiálních fotografií, které byly zveřejněny při slavnostním otevření pracoviště a v pozadí zachycovaly i klíčové technologické komponenty. Lehko si tak představíme např. pracovníka marketingu při publikování propagačních fotek, jehož nenapadne že kdesi v rohu je na snímku vidět zařízení, které mohou útočníci přesně identifikovat.

Máte zkušenosti s tím, že jsou podobné útoky používány i v rámci konkurenčního boje firem?

Útočníci i jejich motivace jsou velmi různé, ale obecně nejčastěji se jedná o finanční motiv = čím větší škody mohou vzniknout, tím větší výkupné útočníci vyžadují. Aktuální často zmiňovaná hackerská skupina Darkside si prý oběti pečlivě vybírá i na základě zveřejňování finančních ukazatelů, a podle nich stanovuje požadované výkupné (nejvyšší možné, jaké si můžete daná organizace dovolit zaplatit). Není ale nemyslitelné, že takový „tip“ mohou dostat i od nějakého konkurenta či rozzlobeného zaměstnance. Nepřekvapilo by mě to.

Role lidského faktoru bude v případě podobných hrozeb vysoká, což se potvrdilo i při útocích na české nemocnice. Co mohou instituce pro ochranu své infrastruktury v tomto směru udělat?

Technických opatření, varování, informací o hrozbách či „best-practices“ s kterými se dnes dá pracovat, je téměř neomezeně množství. Stejně tak na trhu existuje celá řada firem poskytujících profesionální služby, které umí poskytnout pomoc i při aktuálním nedostatku kvalifikovaných specialistů. Z našeho pohledu je proto nejdůležitější začít kybernetickou bezpečnost brát vážně. Přijmout ji v každé organizaci jako důležité téma a začít se jí na nejvyšší úrovni zabývat. Jinak se nikam nepohneme.

Zdroj: insmart.cz

Autor: Lukáš Voříšek

Sběr a analýza dat ve výrobě dokáže předvídat výpadky a šetřit náklady

MARTIN HUMMEL

Každý výpadek, každé omezení výrobního procesu, nebo výroba kvalitativně nevyhovujících produktů, představují pro průmyslové podniky problém. Nasazením moderních průmyslových IoT řešení dokážeme kontinuálně sledovat a analyzovat provozní parametry, kvalitu produkce a výrobní prostředí, problémy včas odhalit a v mnoha případech dokonce predikovat hrozící závady a výpadky.

Data sbíraná ze senzorů instalovaných na strojích a zařízeních ve výrobě a montáži jsou dnes nejdůležitějším a nejcennějším zdrojem informací. Po zpracování dat prostřednictvím datové analýzy, případně i pomocí postupů strojového učení, dokáží pomoci firmám předvídat hrozící poruchy a havárie. Díky tomu se specialisté v provozu mohou včas a správně rozhodovat, zasáhnout a ušetřit nemalé finance.

Složitost na první pohled nesmí odstrašit

Běžná představa firem je, že je potřeba sledovat mnoho dat v reálném čase a zpracovat je složitými postupy datové analýzy, abychom se dobrali smysluplného výsledku. Tato představa je často odstrašující a k implementaci řešení proto nedojde. V běžných případech většinou ale nemá smysl implementovat drahé systémy datové analytiky s mnoha funkcemi do běžného provozu. Parametrů, které je nutné reálném provozu sledovat, je obvykle jen několik. Pro určení, který parametr je potřeba měřit je dobré začít pilotním projektem na konkrétní výrobní lince, stroji či procesu. V pilotu sledujeme ze začátku více parametrů a až následná analýza sesbíraných dat určí, které z nich jsou klíčové. Analýzu je přitom možné dělat off-line, mimo provoz, a to na IT struktuře a prostředky dodavatele řešení. V této fázi celého procesu se nad množstvím sesbíraných dat uplatňuje často strojové učení.

Výsledkem je identifikace klíčových parametrů, které je nutné sledovat a také zjištění jaké jsou změny hodnot těchto parametrů před výskytem poruchy nebo výpadku. Vždy záleží na druhu zařízení, stroje, nebo procesu, jaké parametry je potřebné měřit, většinou však jde o teplotu, tlak, průtok, vibrace či odběr elektrického proudu a o změnu jejich hodnot nad nebo pod „standardní provozní úroveň“.

Následně je na omezené instalaci na jedné části linky nebo stroji potřebné v reálním provozu potvrdit výsledky analýzy. Je nutné ověřit, jestli po překročení standardních hodnot klíčového parametru nebo více parametrů skutečně dojde k poruše. Výsledkem je pak v provozu ověřený návrh řešení prediktivní údržby, který je možné poměrně jednoduše a s důvěrou nasadit ve výrobě.

Výpadek linky v automobilce je velkým problémem

Dobrým příkladem jsou podniky, které využívají poháněné montážní linky. Typicky je to v automobilovém průmyslu. Linky jsou složeny z velkého počtu pomalu se pohybujících platforem, na kterých se montují automobily. Někdy se vlivem poruchy linka zastaví a dojde k výpadku produkce. Pracovníci údržby v takovém případě musí zjistit, která z platforem způsobila výpadek. Po objevení problému je nutné vadný komponent fyzicky vyjmout, vyměnit či opravit. To vše trvá i několik hodin. Při bezporuchovém stavu z montážní linky sjede každých několik minut jedno auto a několikahodinový výpadek, kdy linka stojí, tím pádem představuje značné finanční ztráty pro firmu. U automobilek navíc linky „jedou“ obvykle čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Což komplikuje provádění klasické preventivní údržby. Prediktivní údržba, která umí upozornit na blížící se poruchu s dostatečným předstihem, je pak řešením situace.

Analýza v rámci konkrétního pilotního projektu v automobilce ukázala, že nejčastější příčinou výpadku linky je nadměrné zvýšení teploty pohonného mechanizmu způsobující jeho poruchu nebo zablokování podvozku pohybující se platformy. Indikuje to zvýšená teplota pohonu a podvozku. Ta je v implementovaném řešení měřená pyrometrickými senzory, které jsou umístněné na několika místech montážní linky. Následuje přenos dat přes dostupnou síť (industriální Ethernet, nebo privátní IoT LP WAN bezdrátová síť) a jednoduchá kalkulace aktuální teploty proti průměru na aplikační úrovni. V aplikaci je nastaveno upozornění na konkrétní platformu, posílané pracovníkům údržby formou SMS a emailů, které dostanou s předstihem několika hodin před výpadkem. Během plánované několikaminutové přestávky je pak možné opotřebovanou součástku vyměnit či opravit a neztrácí se tak drahocenný čas a peníze.

Prediktivní údržba elektromotorů

O mnoho frekventovanějším příkladem, než je montážní linka v automobilce, je prediktivní údržba různých typů a velikostí elektromotorů, které jsou využívány téměř všude. Kontrola elektromotorů se ve firmách přitom zpravidla provádí pravidelně na základě stanoveného plánu údržby. Při větším počtu elektromotorů není ale taková preventivní údržba tím nejefektivnějším řešením. Mnohem výhodnější je nasadit systém prediktivní údržby, který v pravidelných intervalech sleduje vibrace, teplotu a odběr proudu motoru. Když se parametry motoru začínají zhoršovat, řešení upozorní pracovníky údržby, že je na motoru nutný jejich zásah. Moderní IoT technologie umožňují implementaci potřebné senzoriky, přenosu a zpracování dat ve formě „black boxu“ umístěného přímo u motoru bez nutnosti napájení z elektrické sítě a bez rozsáhlé kabeláže. Příklad takového zařízení je vidět na přiloženém obrázku.

Proč investovat do IoT technologií prediktivní údržby?

Dá se paušalizovat po finanční stránce návratnost implementace IoT řešení prediktivní údržby? To je otázka, kterou si pokládá řada firem. Odpověď je jasná. Už výše bylo zmíněno, že například odstávka výrobní linky v automobilovém průmyslu, třeba jen půlhodinová, znamená velké finanční ztráty. Nasazením IoT řešení lze dosáhnout odstranění většiny výpadků. Návratnost můžeme měřit nanejvýš v řádů týdnů. I v případě, kdy prediktivní údržba s využitím IoT technologií nahradí dobře zvládnutou údržbu preventivní, jako je to v případě elektromotorů, znamená zvýšení efektivity návratnost v řádu měsíců. Investice do IoT řešení se jednoznačně vyplatí i malým subjektům a podnikům.

This image has an empty alt attribute; its file name is logotyp_Kreslicí-plátno-1-1024x67.png

Martin Hummel

Product Manager martin.hummel@soitron.com

Článek ke stažení ZDE.