Od precizního odhalování chyb v programovém kódu, přes napsání celého bloku funkčního kódu z rozmaru, až po zastavení kyberzločinců. Nově spuštěný populární chatovací AI robot ChatGPT společnosti OpenAI mění hru a jeho možnosti jsou prakticky neomezené. Nejen v IT.
Jeho existence se datuje teprve od 30. listopadu loňského roku, nicméně za těch pár týdnů ho objevily již miliony lidí po celém světě. Řeč je o platformě pracující na bázi umělé inteligence, která je schopna odpovědět na každou otázku a poradit s různými problémy. ChatGPT může odpovídat na veškeré obecné dotazy, psát dopisy, básně, články, ale také opravovat programové kódy či je dokonce psát.
Jak AI robot CahtGPT pracuje
Konverzačního chatbota – kterého podporuje i známý vizionář Elon Musk, který se rovněž léta angažuje v umělé inteligenci – vyvinula společnost OpenAI. Protože ChatGPT je navržen tak, aby dokázal vést interakci s lidmi zábavnou formou a odpovídat na jejich dotazy přirozeným způsobem, stal se doslova hitem nejen v odborném kruhu, ale i mezi laickou veřejností. Funguje pomocí analýz obrovského množství textu. Většinou pocházejících z internetu – avšak aktuálně k němu připojen není, což znamená, že vám neřekne, jak včera hrála Sparta s Pardubicemi. Interakci s uživatelem vidí v kontextu, a tak umí přizpůsobit svoji odpověď, aby byla relevantní pro danou situaci. Díky tomu se všichni mohou něco naučit.
Odborníci dokonce naznačují, že AI chatbot má schopnost v budoucnu nahradit vyhledávání Google. „Další jeho velká budoucnost se mu věští i v případě schopnosti psát programové kódy, a to v uživatelem zvolených programovacích jazycích, pomáhat vývojářům při řešení problémů souvisejících s vývojem kódu a jeho chybami a expertům se zabezpečením systémů,“ poukazuje Petr Kocmich, Global Cyber Security Delivery Manager společnosti Soitron.
Jak mohou vývojáři ChatGPT používat
Pro ChatGPT už nyní není problém psát kódy. A to dokonce zcela zdarma. Na druhou stranu – alespoň prozatím – je vhodné se vyhnout tomu, aby chatbot generoval kompletní kódy, zejména ty, které jsou navázané na další. Současná podoba platformy je totiž stále v ranném stádiu vývoje, a tak je naivní, aby programátoři očekávali, že za ně udělá veškerou práci. Přesto nejen programátoři, ale i vývojáři, si jeho služeb mohou cenit.
Využít ho mohou k nalezení chyb v kódu, který napsali. Stejně tak při potížích s laděním kódu, který vytvářeli dlouhé hodiny a věnovali mu velké úsilí a tvrdě na něm pracovali. ChatGPT nejenže umí pomoci najít případnou chybu, respektive problém, ale také může nabídnout jeho možné řešení, které ukončí bezesné noci. Jeho dostatečný výpočetní výkon ušetří hodiny práce s hledáním chyb, a dokonce může pomoci vyvinout zdrojové kódy k testování celé IT infrastruktury.
Existují určitá rizika
Skoro bez nadsázky by se dalo říci, že ChatGPT může kohokoliv proměnit v kyberzločince, a tudíž mu usnadnit provést ransomwarový, phishingový nebo třeba malwarový útok. AI robotu stačí zadat úkol „vygeneruj mi kód pro ransomwarový útok“ a mohlo by se zdát, že je hotovo. Jak však upozorňuje Petr Kocmich, tak snadné to naštěstí není:
„Konverzace jsou pravidelně kontrolovány AI trenéry a odpovědi na dotazy tohoto typu, ale i další potenciálně škodlivé, jsou ChatGPT omezeny, respektive na ně odpoví slovy, že nepodporuje žádné nelegální aktivity.“
Na druhou stranu, i když odmítne odpovědět na tento typ otázek – vyhodnotí je jako potenciálně škodlivé – nikde není psáno, že se k nim skrze něj přece jen nelze dostat. „Problém s těmito ochranami spočívá v tom, že se spoléhají na to, že AI rozpozná, že se uživatel pokouší o získání škodlivého kódu, který lze skrýt přeformulováním dotazů nebo rozložením do více kroků,“ uvádí Petr Kocmich. Nikde přitom navíc není dáno, že nelze použít jiného, podobného AI robota, který by neodmítl tento požadavek splnit.
Jak tedy ChatGPT vnímat
Jak to už na světě bývá, vše má vždy dvě strany mince. Zatímco na jedné straně se může stát, že kyberzločinci AI roboty zneužijí, tak využít je lze i k obraně. Programátoři by se přitom postupem času mohli proměnit v „básníky“. Chatbotu s umělou inteligencí by sdělili, že potřebují napsat takový a takový kód, který by dělal to a nedělal toto, případně mu to popíšou v případové studii a potom už jen počkají až AI robot kód vytvoří.
„Už nyní ChatGPT využívají bezpečnostní týmy po celém světě k obranným účelům, jako je testování kódu, snižování možností kybernetických útoku zvyšováním aktuálně používaných zabezpečení v organizacích a školení například v rámci zvyšování bezpečnostního povědomí,“ sděluje Petr Kocmich a jedním dechem dodává, že na paměti bychom všichni stále měli mít to, že žádný nástroj nebo software není ze své podstaty špatný, dokud není zneužit.
Dnes už je téměř nemožné si představit průmyslové podniky, které by nepoužívaly různé senzory a zařízení pro sběr dat. Takzvaný průmyslový internet věci (IIoT) ve výrobním sektoru přináší nejen možnosti pro zvýšení kvality výrobků, ale také pro snížení potřebných nákladů. Dokáže totiž ukázat aktuální stav a predikovat potenciální problémy strojů a výrobních zařízení, a tak prozradit, jak „se cítí“.
Společnosti z celého světa si uvědomují potenciál těchto nových technologií, které továrnám pomáhají zlepšovat procesy, dokončit včas dodávky, snižovat náklady, zlepšovat kvalitu produktů, zkracovat prostoje, zvyšovat produktivitu a získávat cenné poznatky. Tyto výsledky jsou skutečně hmatatelné a kvantifikovatelné. Začlenění IIoT je zkrátka již nutností. Pohled na modernizaci továrny, respektive přerod na chytrou továrnu, se může zpočátku zdát až děsivě náročný a nákladný, ale změna se vyplatí, a to nejen z dlouhodobého hlediska, ale ve výsledku může být jednodušší a cenově výhodnější, než by si kdo myslel.
Je to proto, že IIoT řešení se vyvíjejí tak, aby byly modulární a škálovatelné, což umožňuje ve výrobních podnicích jejich rychlou implementaci a zahájení provozu, aniž by výrobní podniky musely složitě cokoliv předělávat, vyměňovat nebo dokonce odstavovat výrobu. Další komponenty řešení lze následně i později přidat do jedné propojené sítě a všechny mohou fungovat společně jako plně integrovaný systém. Tímto způsobem mohou podniky přistupovat k zavádění IIoT tak, že začnou v malém, ale budou myslet ve velkém.
Prvopočátky snímačů
Už na začátku minulého století se v továrnách sledovaly některé parametry strojů. Pomocí jednoduchých snímačů se například měřilo, jestli chvění nevybočuje z předepsaného rámce, což by mohlo poukazovat na technické problémy.
Bez ohledu na fyzikální princip nebo měřenou veličinu byly ale všechny techniky sběru dat v minulosti složité a časově náročné, protože se údaje sbíraly manuálně a někdy vyžadovaly i značnou odbornost. Při rozpoznávání neobvyklých zvuků strojů se někteří pracovníci údržby například stávali experty na poslech. Rozpoznávat anomálie sluchem, navíc často v hlučném prostředí, nikdy nebylo snadné a některé zvuky, které signalizují blížící se technické problémy, člověk nezachytil vůbec.
Co se změnilo
Dnešní možnosti monitorování a vyhodnocování „zdravotního stavu“ strojů, zařízení, klíčových komponent nebo i celých linek se s těmi z minulosti nedají srovnávat, a to ze dvou důvodů. Prvním je výrazné zlepšení možností měření a druhým dostupnost technologií průmyslového internetu věcí pro přenos, zpracovávání, ukládání a pokročilou analýzu dat. Možnosti měření zlepšuje plejáda senzorů, které dnes dokáží měřit teplotu, tlak, průtok, mechanické veličiny, jako jsou poloha, rychlost nebo zrychlení, a také elektrické a magnetické veličiny. Některé fungují na mechanickém principu a sledují například tepelnou roztažnost, setrvačnost vůči ose nebo odstředivou sílu. Jiné můžou být odporové, indukční, magnetické nebo ultrazvukové.
Senzory sledují a shromažďují data, tím vlastně monitorují stav strojů. Pokud by se to nedělo, mohlo by docházet k neplánovaným výpadků či vyšší zmetkovosti. Algoritmy strojového učení mohou stanovit základní prahové hodnoty a díky nepřetržitému monitorování dochází k předběžným varováním obsluhy a údržby. Takže jakékoliv zjištěné chování mimo tyto limity lze řešit dříve, než se motor nebo jiná významná část zařízení porouchá.
Hodnota dat ze senzorů
Výrobci, kteří zažívají rok, co rok úspěšný růst pomocí tradičních procesů, by si mohli klást otázku, zda se upgrade s cílem přidat „inteligentní pomocníky“ vyplatí. Jiní možná namítají, že potenciál v této technologii vidí, a že sami chtějí upgradovat, ale vedení o tom nechce slyšet. Zkrátka, potřebují pomoci přesvědčit osoby s rozhodovací pravomocí.
Díky specializovanému sběru dat a reportování lze výrobní pracovní postupy optimalizovat pro okamžité a podstatné zlepšení produktivity. Maximalizace celkové efektivity zařízení (OEE) je tak přístup průmyslového měření ke sledování provozuschopnosti, ověřování propustnosti a monitorování kvality. Tím zabraňuje překážkám ve výrobě a zpožděním, která způsobují. OEE využívá senzory, které monitorují propustnost výroby, a ty všechna získaná data, odesílají do centrálního systému, který tyto informace přebírá a činí následná rozhodnutí.
To může pomoci vyhodnotit rychlost výrobních linek ve srovnání s plánem a zároveň zajistit požadovanou kvalitu produktů. Zanalyzovaná data dávají odpovědi na otázky jako: „Jaký je dnešní výkon a jak dlouho byl stroj v provozu v porovnání s tím, co bylo očekáváno? Jak dlouho stroj vlastně pracoval během osmihodinové směny? V jakou hodinu bylo nejvíce vyrobeno? Na základě odpovědí lze rozhodnout, kdy je potřeba vylepšit proces, nebo predikovat, kdy může dojít k mechanickému selhání některé ze součástí výrobní linky. A to dokonce s přesným označením problémové komponenty, například ložiska, hnacího hřídele, spojky, oběžného kola, řemenu, statoru nebo rotoru.
Výhoda IIoT
Monitorování průmyslových strojů prostřednictvím propojených senzorů výrobním podnikům pomáhá činit rozhodnutí na základě dat, která neustále napomáhají zdokonalovat procesy. Tak poskytují hlavní konkurenční výhodu na trhu, zejména v současné době, kdy se svět potýká s rozsáhlými problémy. Instalace senzorů a ovládacích systémů je praktická a škálovatelná – nevyžaduje rozsáhlé změny ve stávající infrastruktuře a zvyšuje dobu provozuschopnosti vedoucí k úspoře nákladů. Podniky, které plně integrují IIoT technologii potom mohou využít data k udržení výroby na špičkové úrovni.
Výrobní linky na sebe dnes dokážou prozradit překvapivě hodně věcí, a to úplně automaticky. Tak proč je nenechat mluvit – tak lze ušetřit náklady na údržbu a vyhnout se zbytečným odstávkám ve výrobě. Výrobní manažeři a technici údržby se snadněji dopátrají toho, v jakém technickém stavu jsou jejich stroje a výrobní zařízení, aby – v ideálním případě – mohli předpovídat poruchy a plánovat servis. Experti na výrobu ale zároveň dávno vědí, že k tomu potřebují mít správné údaje, které se dají získat jenom měřením.
Většinou se mluví o tom, v čem si nerozumějí. Začněme ale raději věcmi, které mají společné – málokteré dvě role ve firmě zažijí od zaměstnanců tolik nadávek a pomluvy jako šéfové a IT manažeři. Důvodů, které z nich dělají ideální spojence, je ale mnohem víc. Ten nejdůležitější je paradoxně rozvoj a konkurenceschopnost firmy.
Následující článek je určený manažerům, kteří nerozumí svým ajťákům – ať už jde o jejich zaměstnance nebo externí dodavatele, kteří se starají o hardware, software, data a aplikace. Málokterá firma si může dovolit nemít takové lidi. Naopak roste počet firem, kde souhra mezi IT oddělením a vrcholným managementem rozhoduje o úspěchu, přežití nebo technologickou ztrátou za konkurencí. Následující seznam mýtů o firemním IT jsme připravili ve spolupráci s konzultanty ze Soitronu.
1. Investice do IT nepřinášejí návratnost
„Manažeři si často stěžují, že investice do IT neodpovídají tomu, co firmě přináší,“ začíná Zbyszek Lugsch, který firmám pomáhá zefektivňovat technologické zázemí. „Souvisí to i s tím, že firmy neumí vyčíslit svou závislost na IT. Přitom na něm dnes závisí jejich primární byznys. IT je v mnoha firmách v podstatě výnosová položka.“
Kořeny jsou podle Zbyszka historické. V minulosti byli ajťáci vnímání spíš jako údržbáři. Dnes se i technologicky konzervativní odvětví jako výroba, strojírenství a těžký průmysl digitalizují, takže role IT specialistů je jiná. „Naše přidaná hodnota není v tom, že něco vezmeme a nakonfigurujeme, ale v tom, že když přijdeme do firmy, umíme se zamyslet, jak funguje a jak by mohla fungovat efektivněji, aniž by IT bylo překážkou.“
IT už nie je konkurenčná výhoda len vo firmách, ktoré vyvíjajú softvér alebo poskytujú svoje služby digitálne. Čoraz výraznejší konkurenčný náskok môže priniesť aj v konzervatívnom ťažkom priemysle.
Zjednodušení výpočtu nákladů podle Zbyszka přinesl cloud, ve kterém si firma nakliká prostor v úložišti, servery a další služby, například skladovou databázi nebo mailový server. Jednodušší výpočet ceny za dílčí služby ale podle něj zkresluje celkové dlouhodobé náklady. Cloud se prý v tomhle paradoxně ukazuje jako dražší.
2. Cloud dokáže plnohodnotně nahradit vlastní servery
„Popíšu to na příkladu továrny, která vyrábí součástky pro automobilky systémem just in sequence (tj. součástka dorazí na montážní linku přesně v momentě, kdy je potřebná pro montáž, pozn. redakce). Informační systém má v datacentru v Německu. Umíte si představit, co by se stalo, kdyby přišli o konektivitu do Německa? Zastavili by výrobu. To by v jejich případě znamenalo pokuty, které nemají šanci zaplatit,“ popisuje typický příklad Zbyszek Lugsch. Problém ve zmíněné firmě vyřešili tím, že si vytvořili lokální mini datové centrum, ve kterém mají kopii centrálního informačního systému. Podobných případů je prý hodně – málokterá firma totiž nepotřebuje ke své práci aspoň jednu aplikaci, která je kritická. Nemluvě o dostupnosti dat.
„Důležité je uvědomit si, že to, co datacentra zpravidla v základním balíku garantují na úrovni 99,9 % je dostupnost služeb, nikoli dat,“ upozorňuje Zbyszkův kolega Štefan Pater. „Služby, to znamená například e-mail. Ten bude fungovat s 99procentní dostupností, takže mailový server vypadne možná jen na pár hodin v roce. Něco jiného je ale dostupnost firemních dat, tedy těch, která máte uložená například v SharePointu a podobně. Často se někde v podmínkách uvádí, jakým způsobem jsou data dostupná. A když se k tomu dopracujete, zjistíte, kolik by stálo zajistit dostupnost vašich souborů na 99 %. V takových případech musíte vytvářet nějaké zálohovací scénáře, abyste si mohli data obnovit, nebo si koupit další službu. To už se ale pohybujeme v jiných číslech.“
3. Vlastní servery jsou drahé
Dřív se firemní IT infrastruktura skládala ze tří samostatných částí – datových úložišť, serverů, které zajišťovaly výpočetní výkon, a počítačových sítí. Tenhle hardware, fyzicky umístěný a propojený někde ve firemní serverovně, se označuje jako tradiční architektura. Její budování bylo kdysi investičně opravdu náročné. Spousta firem začala svoje servery a data stahovat do cloudu z důvodů, o kterých už byla řeč výše. Pak se ale objevily problémy s rychlostí aplikací, dostupností dat a často i s cenou. Mezitím však přišla inovace v podobě takzvané hyperkonvergované infrastruktury, která je mnohdy levnější, i když jde paradoxně o IT, které je zase přímo ve firmě. Původní tři části IT infrastruktury zůstávají, jenom už jsou integrované v jednom „balíčku“ s jednotnou a automatizovanou správou.
„Hyperkonvergovaná řešení tlačí cenu vlastních on-premise řešení dolů tak, že když porovnáme, kolik by stál stejný výkon, servery, úložiště a další věci v cloudu, a započítáme do toho náklady na správu, vychází vlastní infrastruktura levněji. Jinými slovy: za ty samé peníze by firma mohla mít větší výkon než v cloudu.“
4. Když mám věci v cloudu, nepotřebuji tolik IT manažerů
„Nikdo nemá chuť utrácet za IT víc peněz. A i kdyby chtěl, na trhu stejně chybí lidé. Ve velkých podnicích jsou týmy větší, ale také nerostou. Nedostatek lidí s potřebnými znalostmi tam pociťují ještě mnohem víc,“ říká IT specialistka na sítě Marianna Richtáriková ze Soitronu.
„Sehnat schopné ajťáky je v dnešní době opravdu problém,“ přikyvuje Zbyszek Lugsch. Předpovědi o konci IT oddělení, které hlásaly titulky magazínů v době, kdy vrcholilo cloudové šílenství, se ukázaly jako přehnaný optimismus. „Ono se to časem ukázalo jako totální nesmysl. Paradoxně platí, že čím menší je firma, tím větší nesmysl to celé je.“
Nejste žádný IT guru, a přesto byste chtěli svoji firmu technologicky posunout? V následujícím krátkém článku vám se specialisty IT firmy Soitron vysvětlíme všechno, co potřebujete vědět, než se pustíte do rozhovoru se svým ajťáky.
Z čeho se to vlastně skládá a potřebujete to všechno?
Tradiční IT architekturu tvoří tři základní pilíře – úložiště, kde jsou uložená veškerá firemní data, servery, které zajišťují výpočetní výkon a nakonec síť, která všechno propojuje. Každá z těchto tří složek potřebuje vlastního specialistu, ale na to nemívají IT firmy dostatek financí.
Před pár lety usnadnil ajťákům situaci nástup cloudu, kam firmy začaly ukládat svoje údaje i aplikace. Spousta z nich si ale nemůže dovolit přesunout svoje citlivá data a kritické aplikace, které jsou nutné pro výrobu a chod společnosti.
Nejčastější problém
Tradiční IT infrastruktura, jaká se kdysi budovala ve firmách, je roztříštěná. Tvoří ji řada různých systémů od různých dodavatelů a každý z nich se spravuje přeš jiný nástroj. Firmám to brání přejít na novější systémy, díky kterým by mohly i ušetřit.
Hyper… co?
Výraz hyperkonvergovaná infrastruktura označuje firemní IT, ve kterém jsou všechny tři složky (úložiště, servery a síť) naopak spojené dohromady. Pod záhadným slovním spojením se ve skutečnosti neskrývá nic složitého. Hyperkonvergovaná infrastruktura je integrovaný hardware s jednou centrální správou. Je ve větší míře zautomatizovaná a celkově jednodušší.
Pokud má firma kritické aplikace ve více umístěních, vyplatí se kombinace hyperkonvergované infrastruktury v datacentru a některé její části na pobočce. Takové řešení v sobě totiž slučuje výhody cloudu a toho, že firma má systém pod vlastní střechou, takže její kritické aplikace nemusí běžet v externím prostředí.
Komu se cloud (ne)vyplatí
Výběr vhodného řešení závisí samozřejmě na mnoha faktorech, například na velikosti IT prostředí, které firma potřebuje, nebo na počtu serverů. Integrovaná infrastruktura může být pro některé firmy mnohem výhodnější než cloud. Ve srovnání s vlastní IT infrastrukturou jsou cloudové služby pro velké firmy s vysokými nároky dražší.
U cloudu navíc nikdy nemáte 100% jistotu, že budete mít neustálý přístup ke svým datům. I když datacentra garantují dostupnost 99,9 %, znamená to zpravidla jen dostupnost služeb (např. e-mailové schránky), ale ne souborů a dat, tedy těch, která máte uložená na firemním „serveru“, SharePointu a podobně.
Kdo by měl počítat kolik stojí a kolik vydělává firemní IT? Zatím to byli hlavně ajťáci. Podle specialisty Zbyszka Lugsche ze Soitronu si ale spousta z nich zadělala spíš na problémy. Namísto reálného vyčíslení kolik co stojí, přešlo hodně firem do cloudu, který je na první pohled jednodušší a výhodnější. Je ale cloud opravdu za všech okolností levnější? A jak zjistit, co se firmě víc vyplatí?
V rozhovoru se mimo jiné dovíte:
Proč by firmy neměly IT počítat pouze mezi náklady, ale měly by je zařadit i do výnosů
Jak se ve firmách nasazují a testují nové online služby a aplikace
Jak si některá IT oddělení usnadňují diskusi o investicích do IT
Proč některé firmy za IT platí moc, i když by nemusely
Jak si užívat výhody cloudu ve firmě i bez toho, aby musela věci přesunout do externího datacentra
S jakými nejčastějšími mýty se setkáváte, když se s manažery bavíte o jejich firemním IT?
Často si stěžují, že investice do IT neodpovídají tomu, co firmě přinášejí.
To je mýtus?
Osobně si myslím, že je to v mnoha případech chyba samotných IT manažerů, kteří nedokážou vyargumentovat a ukázat svoji přidanou hodnotu a význam IT prostředí, které pro firmu vytvářejí.
Od IT administrátorů se ale asi dá těžko čekat, že se budou umět prodat. Jejich úkolem je hlavně rozumět systémům…
Souvisí to i s tím, že firmy neumí vyčíslit svoji závislost na IT. Přitom na něm dnes závisí jejich primární byznys. Přesto je běžné, že IT často berou jenom jako nákladovou položku.
Jak by se na něj měly dívat?
Ve spoustě firem je IT v podstatě výnosovou položkou. Nebo jinak – primární byznys firem by bez IT nikdy nefungoval.
Nebylo to tak ale vždycky.
Už v tomhle stavu jsou. Často se ale řeší, že náklady spojené s provozem IT jsou neúměrné přínosům.
V čem je problém? Nejde to spočítat?
Problém není ani tak s vyčíslením počátečních investic, ale v tom, kolik pak stojí provoz jednotlivých částí infrastruktury.
Lidi z byznysu pořád chtějí nové a nové systémy. Ale nedokážou si představit, co všechno je potřeba, aby věci fungovaly. Důvodem bývá neefektivita řešení, která už mají z dřívějška.
Můžeme si to pro lepší představu ilustrovat na nějakém jednoduchém příkladu?
Řekněme, že firma u sebe má nějaké CRMko (Customer Relationship Management systém – nástroj na řízení vztahů se zákazníky, pozn. redakce). To nás stojí nějaké peníze a cena zahrnuje zakoupení, nasazení, nastavování a provoz. Kdyby se firma víc zajímala o to, kolik co stojí, dokáže si ve druhém kroku říct: „Dobře, a teď pojďme něco ušetřit. Vypneme to CRM, protože ho stejně skoro nevyužíváme, stojí nás spoustu peněz a vlastně se bez něj dokážeme obejít nebo si pořídíme něco jednoduššího a levnějšího. A přesně tolik a tolik peněz chceme ušetřit.“
Takže problém je, že se takhle podrobně neumíme podívat na každý kousek systému.
My tohle umíme, ale většina firem to tak nedělá ani u tradičních systémů. Pak jim to brání v přechodu na novější systémy, například hyperkonvergovanou infrastrukturu, díky které by mohly ušetřit. Pokud ale nevědí, kolik jejich IT vlastně stojí, nedokážou si úsporu spočítat. Celou věc navíc komplikuje i to, že tradiční IT infrastruktura, jak se budovala ve firmách kdysi, je roztříštěná. Firmy mají spoustu různých systémů od různých dodavatelů, na všechno je nějaký jiný nástroj na správu, a tím pádem jsou jakékoli výpočty ještě těžší.
Odpovědnost za výpočet nákladů ajťáci radši přesunuli na poskytovatele cloudu
Existují asi i nějaké případy, kdy se věci povedly. V čem se liší filozofie takových firem při uvažování o IT?
Dívají se na IT jako na službu. Už není řeč jenom o hromadě železa, ale o ceně, která zahrnuje i provoz, údržbu, upgrady a další.
Není to něco, co získám, když jako firma přejdu do cloudu?
Ano, přesně to je na cloudu tak sexy. Nakoupím si jasně definovanou kapacitu a pak si už umím spočítat, že když do svého systému přidám CRM, vyjde mě to na tolik a tolik peněz. Cloud vlastně velmi zjednodušil situaci ajťákům, kteří dokážou argumentovat tím, kolik co stojí. Pro finanční ředitele je to mnohem srozumitelnější, než když v minulosti přišlo IT oddělení s tím, že kromě CRM systému bude ještě potřeba dokoupit datové úložiště, přidat servery, výpočetní výkon a podobně.
Existují asi i nějaké případy, kdy se věci povedly. V čem se liší filozofie takových firem při uvažování o IT?
Dívají se na IT jako na službu. Už není řeč jenom o hromadě železa, ale o ceně, která zahrnuje i provoz, údržbu, upgrady a další.
Není to něco, co získám, když jako firma přejdu do cloudu?
Ano, přesně to je na cloudu tak sexy. Nakoupím si jasně definovanou kapacitu a pak si už umím spočítat, že když do svého systému přidám CRM, vyjde mě to na tolik a tolik peněz. Cloud vlastně velmi zjednodušil situaci ajťákům, kteří dokážou argumentovat tím, kolik co stojí. Pro finanční ředitele je to mnohem srozumitelnější, než když v minulosti přišlo IT oddělení s tím, že kromě CRM systému bude ještě potřeba dokoupit datové úložiště, přidat servery, výpočetní výkon a podobně.
Znamená to, že nejlepší odpovědí na chuť firem inovovat IT je pořád cloud?
Záleží na tom, o jaké firmě se bavíme. Pro spoustu z nich bude výhodnější přechod na hyperkonvergovanou infrastrukturu, která v sobě kombinuje výhody cloudu a toho, že mají svůj systém pod vlastní střechou, takže nemusí nechávat kritické aplikace běžet v externím prostředí.
Dobře, ukažme si to zase na příkladu. Dejme tomu, že mám e-shop a kromě klasického online prodeje prodávám i přes mobilní aplikaci.
Asi bych začal otázkou, jak často taková firma dělá změny ve vlastních systémech. Řada firem se potýká s tím, že potřebují často inovovat svoje prostředí, například e-shopy jsou na tom v podstatě závislé. Přijde něco nového, je potřeba udělat rychlou inovaci a refresh platformy, na které e-shop běží. Je nutné udělat úpravu uživatelského prostředí a na nějakou dobu omezit uživatele nebo zákazníky, zatímco firma aktualizuje platformu na novější verzi. V praxi se to pak dělá tak, že se ke stávajícímu e-shopu vytvoří X testovacích prostředí, na kterých probíhá vývoj.
Zmínil jste hyperkonvergovanou infrastrukturu. Co si pod tím má představit člověk, který není ajťák?
Hyperkonvergence je princip, podle kterého jsou tři části každé IT infrastruktury v jakékoli organizaci, tedy datové úložiště, výpočetní výkon serverů a síť, integrované do jednoho řešení. Velmi zjednodušeně je to celé v jedné krabici.
Jakou to má výhodu?
Extrémní flexibilitu. Už se nemusím starat, jak funguje každá ze zmíněných tří částí a nastavovat ji samostatně. Je to z větší části automatizované a ovládá se to přes jeden nástroj na správu, ne přes tři samostatné. Prostředí, ve kterém běží software, je méně závislé na nastavování hardwaru – v IT řeči se říká, že je virtualizované.
Nejsem si úplně jistý, jestli je z toho zřejmá výhoda pro firmu.
Mluvili jsme o firmách, které často dělají změny ve vlastním softwaru a aplikacích. V případě hyperkonvergované IT infrastruktury je software mnohem míň provázaný s hardwarem. Kvůli změnám softwaru není potřeba neustále něco přenastavovat, fyzicky propojovat nebo dokupovat.
Takové věci se navíc dají extrémně rychle implementovat nebo jinak – zprovoznit ve stávající IT infrastruktuře, aby bylo možné začít naplno využívat výhody hyperkonvergence.
Jsou situace, kdy je vlastní IT levnější než cloud
Když je software oddělený od hardwaru, nemůže to mít vliv na stabilitu?
Tohle se v praxi nikdy neprokázalo. Další výhodou totiž je, že se sníží počet výrobců používaného hardwaru, protože v optimálním případě je hyperkonvergovaná infrastruktura řešení od jednoho výrobce. Jako třeba HyperFlex od Cisca.
Není ale nevýhoda v tom, že se firma uzavírá a omezuje si možnost využívat hardware od jiných výrobců?
Ne tak docela, protože pořád zůstává možnost kombinace se stávající infrastrukturou a cloudem. Otázkou pak je, nakolik je to ekonomicky výhodné. Zase se vracím k tomu, že kdyby firmy přesně věděly, kolik je která část IT stojí, a to včetně nákladů na správu a management nebo řešení výpadků, přišly by na to, že orientace výhradně na nákup toho nejlevnějšího od různých dodavatelů ve skutečnosti k nejlevnějšímu řešení nevede.
To ale pořád nevysvětluje, proč si firmy všechno nenakupují za levno v cloudu.
Příčinou je, že cloud se tváří jako levnější už jenom tím, že ho neplatím najednou jako velkou investici, ale měsíčně. Spousta firem zjistila, že cloudové služby nejsou samospásné a v mnoha případech je tohle prostředí naopak dražší, než kdyby si ho postavily u sebe.
Čím je to dražší?
Od určité velikosti, ne firmy jako takové, ale od velikosti IT prostředí, které firma potřebuje, ale i v závislosti na dalších faktorech, může být cloud daleko nevýhodnější. Právě hyperkonvergovaná řešení tlačí cenu vlastních on-premise řešení dolů tak, že když porovnáme, kolik by stál stejný výkon, servery, úložiště a další věci v cloudu, a započítáme do toho náklady na správu, vychází vlastní infrastruktura levněji. Jinými slovy: za ty samé peníze by firma mohla mít větší výkon než v cloudu.
Hodně firem v minulosti přesto přešlo do cloudu.
Manažery na tom láká, že nemusí řešit velkou počáteční investici. Budou si kupovat věci v cloudu. Když si to ale spočítají za pět let, zjistí, že zaplatili daleko víc, než kdyby si řešení koupili pro sebe.
Z manažerského pohledu to ale dává smysl. Ne vždy má firma někde odložené peníze, které si může dovolit vrazit do IT.
To je trochu špatná argumentace, protože pokud je to jen otázka peněz, dá se počáteční investice financovat.
Spíš jde o to, že musíme změnit myšlení manažerů i ajťáků. Vzdělávat je, aby pochopili, že jsou výhodnější cesty, než je nakupování všeho v cloudu.
Průmyslové řídicí systémy a sítě označované jako Operational Technology (dále jen OT) hrají klíčovou roli v moderních průmyslových podnicích, zefektivňují výrobu a poskytují konkurenční výhodu. S jejich narůstajícím významem stoupá i míra jejich využití, provozy se stávají na jejich dostupnosti závislé. Proto je nevyhnutelné zahrnout dnes tyto komponenty i do analýzy rizik kybernetické bezpečnosti firmy.
OT bezpečnost dnes = IT bezpečnost před 15 let
Kdo v IT působí déle, umí vyhodnotit, že bezpečnost v rámci IT nebyla vždy prioritou a přirozenou součástí tak, jak je tomu dnes. Stačí se podívat například na poměr šifrované webové komunikace. Před desetiletími tvořila 30 procent, dnes už 90 procent veškeré webové komunikace.
Jelikož OT sítě byly tradičně odděleny a nepropojovaly se s IT sítěmi, jejich evoluce směrem k vyšší bezpečnosti teprve začíná.
Útoky na OT infrastrukturu otevírají možnosti dalekosáhlejších dopadů na lidstvo v porovnání s útoky na IT infrastrukturu. V případě IT jsou totiž dosahy limitovány na digitální svět a souvisí hlavně s ohrožením dostupnosti, důvěryhodnosti a integrity informací, které lze v tom lepším případě obnovit ze zálohy.
V případě OT však otevíráme zcela novou epochu, kde se dopady přímo dotýkají fyzického světa, fyzických zařízení s přímým nebo nepřímým vlivem až na to nejvzácnější, co člověk má, a to lidský život (ten zatím ze zálohy obnovit nedokážeme). Představte si, že by útočník například pozměnil nastavení infuzní pumpy pacienta či ochranná relé a transformátory v distribuční síti elektrické energie, atd.
Propojení světů, na které (ne)jsme připraveni
Jednoznačně můžeme konstatovat, že OT vytváří jakousi bránu, propojení digitálního světa s tím skutečným, fyzickým. Zjednodušeně řečeno – chce-li útočník vážně znehodnotit nebo znefunkčnit chod továrny, elektrárny, nemocnice nebo jiné kritické infrastruktury, nemusí startovat bombardéry nebo pěchotu, stačí mu skupina zkušených a dobře financovaných hackerů. Proto je na místě věnovat zabezpečení OT náležitou pozornost.
Dokonce ani po útoku Stuxnet nebyla většina průmyslových protokolů upravena tak, aby vyhovovaly požadavkům kybernetické bezpečnosti, a dosud většinou neposkytují žádné mechanismy autentizace nebo šifrování. Tato situace je o to nebezpečnější, jelikož OT zařízení, která používají tyto protokoly, mají mnohem delší životní cyklus než IT zařízení.
Izolované neznamená chráněné
Účelem IT sítí je přenášet velké množství údajů. Jelikož byly vytvořeny v otevřeném prostředí, je interakce základem jejich fungování, a za desetiletí rapidního růstu jejich využití byly vyvinuty bezpečné verze jejich protokolů. Naopak průmyslové sítě OT jsou určeny k přenosu příkazů k zajištění správného řízení průmyslových procesů. Jelikož jsou obecně navrženy nezávisle od jednoho úseku ke druhému, považovaly se za izolované, a tedy již chráněné příslušnými bezpečnostními politikami továrny. Avšak v rámci konkurenčního boje, zvýšení efektivity a přechodu na Industry 4.0 jejich propojení s „vnějším“ IT světem a internetem narůstá. Tím se otevírají nové vektory útoku zneužití již existujících (a často neřešených) zranitelností.
Největší výzva konvergence IT a OT sítí je nakonec na nás, lidech. Jak se mohou informační a operační týmy naučit porozumět si a přizpůsobit se omezením toho druhého? Dialog mezi IT týmy s jejich zkušenostmi v oblasti kybernetické bezpečnosti a OT týmy s jejich odbornými dovednostmi v jejich vlastní průmyslové síti je skutečným klíčem k lepší bezpečnosti celkové infrastruktury.
Tento článek byl zveřejněn v pravidelné příloze slovenských Hospodářských novin o kybernetické bezpečnosti. Součástí přílohy je také anketa, ve které odpovídají specialisté na kybernetickou bezpečnost včetně našeho ředitele dohledového centra kybernetické bezpečnosti Void SOC a IT odborníka Soitron, Martina Lohnerta.
Snad každý manažer průmyslového podniku by chtěl zvýšit kvalitu výroby, optimalizovat běh výrobních linek a spotřebu energií či předvídat poruchy strojů a zařízení dříve, než způsobí drahý výpadek. Tento cíl je možné dosáhnout prostřednictvím analýzy relevantních dat ze strojů a zařízení.
Práce s nasbíranými daty má bezpochyby velký potenciál, a to jak při zvyšování produktivity a kvality, tak i při optimalizaci nákladů. Na popsané přínosy však dosáhnou pouze podniky, které dokážou data efektivně sbírat a uchovávat pro další analýzu. K tomu potřebují řešení s odpovídající architekturou jak na úrovni IT neboli datového úložiště a zpracování dat, tak na úrovni provozní technologie (OT), čili snímání dat, a nakonec i na úrovni přenosu dat mezi OT a IT.
Jaká data jsou k dispozici
Se sběrem dat dnes již většina průmyslových podniků nějaké zkušenosti má. Obvykle zaznamenávají údaje z výrobního nebo montážního procesu, například kdy začal a jak dlouho trval výrobní cyklus a jaký materiál nebo polotovar byl použit. Podniky mají pak přesný přehled o zásobách surovin či dílů na skladě nebo o množství vyrobených produktů, ale většinou nesledují parametry při výrobě, které mohou ovlivňovat kvalitu nebo nepřetržitost produkce. Jedná se o snímání fyzikálních parametrů při výrobě nebo montáži, například teploty, tlaku, průtoku nebo vibrací. Výsledky jejich analýzy můžou vést k optimalizaci výroby nebo identifikaci nutnosti údržbového zásahu a tím předcházení nečekaným odstávkám.
Překážky ve sběru dat
Sbírat potřebná data však není vždy snadné. Důvody mohou být různé. Některé starší stroje a zařízení nemusí potřebná data například poskytovat vůbec. Novější stroje to sice dokážou, ale často pouze ve formátu specifickém pro daného výrobce průmyslových technologií. V jiných případech se data získaná z výrobního a montážního procesu udržují pouze po dobu trvání procesu a pro následnou analýzu jsou již nedostupné. Výsledkem jsou pak nepropojené ostrovy dočasně dostupných dat, na základě, kterých výrobní manažeři nemohou získat ucelený přehled o průběhu výroby s možností analyzovat příčiny problémů. Také nejsou schopni v souvislosti s energiemi identifikovat ztráty nebo odběrové špičky a předejít například pokutám za překračování kapacit ani optimalizovat kontrakty s dodavateli energií.
Další překážkou bývá chybějící moderní IT infrastruktura. Například zastaralá databáze nedokáže uchovávat velké objemy dat z výroby, ani v nich neumožňuje rychle a efektivně vyhledávat a analyticky je zpracovat. Aby měl podnik k dispozici data pro zlepšení kvality výroby, prediktivní údržbu či energetický management, potřebuje mít univerzální technologickou architekturu, která dokáže sbírat a uchovávat data z různých systémů, strojů a zařízení. Jde o nezbytný základ pro pozdější analýzy a vyhodnocování dat, na jejichž základě se dají dělat manažerská rozhodnutí.
Správná architektura
V podnicích se pro tento účel zavádí řešení průmyslového internetu věcí (Industrial IoT – IIoT). V mnoha případech je potřeba propojit stroje čili OT se světem ukládání a zpracování dat neboli IT. Příkladem takového propojení je použití OPC UA, což je zkratkou pro Open Platform Communication Unified Architecture. Jedná se o komunikaci, komunikační protokol a architekturu určenou pro průmyslovou automatizaci. Centrem komunikace mezi stroji v provozu a IT komponenty řešení je pak OPC UA server, například KEPserverEX, představující vlastně komunikační „hub“ umožňující komunikaci proprietárních systémů a zařízení od různých výrobců. To pak vede k nasazení moderních řešení průmyslového internetu věcí (IT + industrial OT = IIoT).
Taková řešení umožňují sbírat data prakticky z libovolných systémů, čidel či zařízení. Údaje následně směřují do databáze, kupříkladu Elasticsearch, která je dokáže uchovávat dlouhodobě (nejen během produkčního cyklu) a hlavně efektivně a rychle v nich vyhledávat. To vytváří předpoklady pro následné analytické zpracování a vizualizaci dat. Například v open-source nástroji Grafana.
Cesta k umělé inteligenci
Otevřená architektura využívající výše zmíněná řešení, jsou našimi specialisty nadesignovaná a pro většinu průmyslových podniků z pohledu možnosti sbírat a využívat data generačním krokem vpřed, který je navíc i nákladově efektivní – nejen díky možnosti nahrazení hardwarových komponent softwarem, ale i pro využití open-source softwaru a úspoře financí za komerční licence.
Jednotnou univerzální architekturu lze využít pro sběr dat souvisejících s procesem výroby (teplota, tlak, průtoky kapalin a plynů, vibrace, odběry el. proudu apod.) a pro následnou analýzu, výsledky, které mohou mít zásadní vliv na kvalitu a životnost výrobků. Zároveň ji lze použít jak na predikování poruchovosti strojů a zefektivnění údržby, tak na optimalizaci spotřeby energií, plynu, stlačeného vzduchu a vody, zvýšení průmyslové bezpečnosti, nebo pro jakoukoli budoucí aplikaci s využitím technologií strojového učení a umělé inteligence.
Přestože od vzniku konceptu Průmysl 4.0 uplynulo již deset let, jeho principy má implementováno pouze 15 % českýcha 10 % slovenských podniků. Avšak alarmující je zjištění, že 20 % českých a 30 % slovenských podniků se těmito tématy zatím nezabývalo a 5 % českých a 8 % slovenských uvedlo, že tyto možnosti jen zvažovalo, ale rozhodlo se nic neměnit.
Data se nejčastěji využívají pro řízení výroby
Základní vize tzv. čtvrté průmyslové revoluce – zahrnující mimo jiné digitalizaci a IoT – továren se objevily v roce 2011. Podle této myšlenky mají vzniknout „chytré továrny“, které budou využívat kyberneticko-fyzikální systémy. V jaké fázi se aktuálně nacházejí výrobní podniky v Česku a na Slovensku, zjišťovala prostřednictvím průzkumu společnost Soitron, integrátor inovativních řešení a IoT technologií.
Ze získaných dat vyplývá, že prvky digitalizace, technologie IoT a principy Průmyslu 4.0 buď již má zavedeno nebo je aktuálně implementuje 58 % českých a 51 % slovenských podniků.
„Na obou trzích jsou data z továren nejčastěji sbírána automaticky do centralizovaného systému. Činí tak dvě třetiny dotázaných firem. Druhým nejčastějším způsobem je ruční sběr dat – technik stroje obchází a data zapisuje do sešitu či počítače,“ vysvětluje Martin Hummel, specialista a produktový manažer na IoT řešení společnosti Soitron.
Pro více než tři čtvrtiny společností (83 % českých a 77 % slovenských) jde hlavně o kvantitativní data využité pro řízení produktivity a efektivity výroby. České firmy využívají data zároveň pro řízení kvality a zmetkovitosti (32 %) a v případě slovenských firem jsou data využita pro řízení údržby a snižování poruchovosti (33 %).
Nedostatky ve způsobu využití či zpracování dat vnímají častěji slovenské firmy (70 %) a v Česku je to více jak polovina (55 %). V obou zemích nejčastěji respondenti zmiňovali, že rezervy vidí v chybějící automatizaci/digitalizaci či nějakém centrálním systému (27 % – CZ vs. 33 % – SK). Slovenští respondenti by si dále přáli podrobnější/rozsáhlejší ata/analýzy či obecně zlepšení stávajícího systému. Čeští zase vidí rezervy v rychlosti dodání výstupů/nemožnosti sledování v reálném čase nebo by si přáli kvalitnější sběr/zpracování dat.
Až 25 % českých podniků čelí denně výpadkům výroby
Plánování údržby se v obou zemích (85 % v Česku vs. 66 % na Slovensku) odehrává na základě doporučení výrobce/dodavatele technologií. Dále je to na základě úsudku zodpovědných pracovníků (75 % v Česku vs. 44 % na Slovensku) a až na třetím místě tak činí díky sběru a vyhodnocení dat z výroby, ze strojů apod. Budoucnost je přitom především v automatizovaném sběru dat ze senzorů instalovaných na strojích a zařízeních ve výrobě a montáži.
„Pro továrny totiž nasbíraná data představují nejdůležitější a nejcennější zdroj informací. Po jejich zpracování prostřednictvím datové analýzy, případně i prostřednictvím postupů strojového učení, dokáží pomoci firmám předvídat hrozící poruchy a havárie. Díky tomu se specialisté v provozu mohou včas a správně rozhodovat, zasáhnout a ušetřit nemalé finance,“ dodává Martin Hummel.
Podíváme-li se na frekvenci výpadků, potom z průzkumu zjistíme, že české subjekty obecně čelí nečekaným výpadkům o něco méně (25 %) než ty slovenské (31 %). Průměrné náklady za nečekané výpadky výroby se mezi zeměmi příliš neliší – pro Česko činí 1,7 mil. Kč, pro Slovensko 1,5 mil za rok. Kč. Je třeba si uvědomit, že někdy se vlivem poruchy zastaví výrobní linka a dojde k přerušení produkce. Oprava může trvat i několik hodin, čímž výpadek představuje značné finanční ztráty pro firmu. Proto je řešením prediktivní údržba na základě posbíraných dat, které umí upozornit na blížící se poruchu s dostatečným předstihem.
Data z provozu pro predikci zásahů údržby šetří finance
Digitalizace výrobních procesů je stále pro většinu českých a slovenských průmyslových podniků velkým úkolem.
„Nasazením moderních průmyslových IoT řešení lze nejen kontinuálně sledovat a analyzovat provozní parametry, kvalitu produkce a výrobní prostředí, ale také problémy včas odhalit a v mnoha případech dokonce predikovat hrozící závady a výpadky. Investice do IoT řešení ve výrobě se tak jednoznačně vyplatí,“ uzavírá Martin Hummel.
Ve světě považují kybernetická rizika za druhou největší hrozbu pro podnikání hned po pandemii. České firmy naopak často chtějí na zabezpečení IT systémů ušetřit.
Počet nahlášených kybernetických útoků loni v Česku vzrostl meziročně na dvojnásobek. Nejčastěji šlo o spam, phishing a scanning, přibývá ale také nejzávažnějších typů útoků, jako je ransomware – škodlivý software spojený s požadavky na výkupné. Ani hrozba ztráty klíčových dat pro fungování podniku či riziko úplného odstavení provozu se škodami v desítkách milionů korun však ředitele českých firem zatím nepřiměla, aby riziku kybernetických útoků věnovali dostatečnou pozornost.
České firmy zásadně podceňují kybernetická rizika. Za hrozbu pro svoje podnikání v horizontu příštích 12 měsíců je nyní považuje jen 49 % generálních ředitelů, což v žebříčku vnímaných rizik znamená až 14. místo. Výše se v průzkumu CEO Survey 2021 publikovaném poradenskou společností pwc umístila v Česku i rizika jako dezinformace, kolísání měnových kurzů či nejistý politický vývoj. Generální ředitelé firem ve světě naopak kybernetická rizika řadí na žebříčku podnikatelských hrozeb hned na druhé místo hned po pandemii a jiných krizích spojených se zdravím obyvatel. Obává se jich hned 85 % respondentů.
“V České republice se vedení společností věnuje kybernetickým hrozbám výrazně méně, než jak tomu je v USA či západní Evropě. Díky tomu potom k bezpečnosti laxně přistupuje celá organizace,” říká Martin Lohnert, ředitel pro oblast kyberbezpečnosti v technologické společnosti Soitron.
Ačkoli se v posledním roce obavy ředitelů českých firem z kybernetických hrozeb o něco zvýšily, dostatečnou pozornost jim stále nevěnují ani přesto, že počet kybernetických útoků loni v Česku vzrostl na více než dvojnásobek. Ze zprávy Národního úřadu pro kybernetickou bezpečnost přitom vyplývá, že se zvýšil nejen počet incidentů, ale také jejich závažnost. Jako příklad Úřad jmenuje hackerské útoky proti Fakultní nemocnici Brno nebo Psychiatrické nemocnici Kosmonosy, jež způsobily škody za desítky milionů korun a narušily provoz obou zařízení.
“Incidenty v nemocnicích jsou velmi smutným a často uváděným příkladem, a je dobré vědět, že útočníci u nich nemají žádné zábrany. Motivování výkupným, neváhají ani během pandemie vyřadit z činnosti zdravotnické zařízení a ohrozit život jejich pacientů. Tak proč by nezaútočili na jakoukoliv organizaci? A především ty, které jsou nejméně zabezpečené?” říká Martin Lohnert.
Přestože kybernetické útoky dokážou způsobit řádově větší škody ve srovnání s náklady na jejich předcházení, patří právě kybernetická bezpečnost podle průzkumu pwc mezi 10 oblastí, ve kterých české firmy plánují v návaznosti na Covid-19 omezit dlouhodobé investice. Šetřit chce tímto způsobem 7 % oslovených generálních ředitelů firem, ve světě se přitom ke stejnému kroku přiklání jen 2 % respondentů.
“Trendem ve firmách je stále více využívat IT – vše digitalizovat, pracovat z domova, či využít internet věcí. S tím roste počet závažností kybernetických útoků. Neradno je šetřit i na prevenci. To by se podnikům mohlo škaredě vymstít už při prvním vážném incidentu,” říká Lohnert.
Jak se před útokem chránit?
Připustit si možná kybernetická rizika a přidělit na jejich řízení dostatek finančních i lidských zdrojů je základní krok. Následovat však musí skutečně aktivní přístup firem k ochraně jejich systémů, protože i rizika se v čase vyvíjejí. Nezbytná je také pravidelná kontrola procesů zaměřených na zajištění kybernetické bezpečnosti ve firmě.
“Když i přesto prvky kybernetického zabezpečení zachytí průnik do systémů firmy, je rozhodující rychlost reakce. Ne vždy musí bezpečnostní incident skončit masivními škodami, pokud se situace začne řešit ihned, například včasným odpojením napadeného zařízení od zbytku IT infrastruktury,“ uzavírá Lohnert.
Elektrická energie v prostředí zemědělské a potravinářské výroby je nejen nedílnou součástí výrobního procesu, ale velmi ovlivňuje i konečnou cenu produktů. Jak na to, aby byly pánem nákladů agropodniky, a ne dodavatelé energií?
Elektrická energie v zemědělských a potravinářských formách je potřebná k výrobě světla, tepla, chlazení, sušení, ale také pohání rozvod vody či obstarává dojení. Monitoring jejího využití je důležitým prvkem v době, kdy v průběhu tří let došlo téměř k trojnásobnému navýšení ceny silové elektřiny. Zdražování elektřiny je přitom na burzách popoháněno jednak růstem cen emisních povolenek a jednak pozitivním očekáváním ve vývoji ekonomiky. Průměrná cena tedy meziročně vzrostla o 12 euro za megawatthodinu.
Sběr dat odhalí slabá místa
Při řízení využití energií v agropodnicích je třeba se cíleně zaměřit na mnoho ukazatelů, které ovlivňují účet za elektřinu. K tomu slouží monitoring. A co by mělo být jeho součástí? Je to zejména nastavení odběrů, a to jak maximálního, tak minimálního, ale také sledování odběrů jalové (nevyužité) energie a vyhledání spotřebičů, které spotřebovávají elektřinu, i když jsou vypnuté, nebo spotřebovávají více energie, než je deklarováno.
„Tento přístup zvolili například v zemědělském podniku Agrodružstvo Miroslav, kde systém monitoringu a managementu spotřeby za elektrickou energii zavedli. A vyplatilo se jim to, protože za ni výrazně ušetřili,“deklaruje Radim Klabal, Business Unit Manager pro IoT a Data analytiku ze společnosti Soitron.
Monitoring udělá pořádek ve spotřebě
Zavedení řízení využívání elektřiny spočívá v instalaci potřebné technologie skládající se z měřidel, a návrhu a realizace sítě pro sběr dat. Poté se prostřednictvím grafů jasně ukáže spotřeba elektřiny v agropodniku.
„Řešení společnosti Soitron není jen měření a zobrazení toho, která zařízení kolik spotřebují, ale je to opravdu monitoring, který dokáže odhalit například špatně, nebo nevhodně nastavený odběr elektřiny od dodavatele. Tedy minimální a maximální odběry, a tím i paušální cenu za elektřinu. Dále odhaluje, kde spotřebováváme jalovou elektriku, za kterou se také platí, a přitom ji nevyužijete. Bez monitoringu toto neodhalí ani elektrikář. Snadno se také zjistilo, kde zbytečně topíme či svítíme. Zkrátka společně s jejich řešením jsme začali dělat pořádek ve spotřebě a nastavení odběrů,“ pochvaluje si Radek Janeček, předseda Agrodružstvo Miroslav.
Toto vše je podpořeno službou – energetického dispečera. Díky tomu společnost Soitron dokáže poukázat přesně na to, k čemu se elektřina využívá a odhalovat anomálie ve spotřebě.
Úspora činí 30 %
Agrodružstvo Miroslav jen správným nastavením odběrů a změnou paušální fakturace ušetří 15 % ročních výdajů za elektřinu. Dalších 5 % potom šetří na zbytečné spotřebě. A protože byly nalezeny spotřebiče, které ve velké míře spotřebovávaly jalovou energii, tak jejich výměnou a vypnutím došlo ještě k ušetření dodatečných 10 % nákladů.
„Změnou celkem ročně uspoříme 30 % nákladů na elektřinu. A to se nebavíme o druhé a třetí fázi implementace, kterou chystáme,“ říká Radek Janeček.
Tou je automatizace řízení spotřeby elektrické energie a nasazení kombinovaných zdrojů. Náklady na prvotní investici se agrodružstvu vrátily během necelého roku. I proto po kladné zkušenosti, bude systém monitoringu a řízení dále rozšířen, a to i na plyn a vodu. Dává to ekonomický smysl.
„Ceny energií stále rostou a tím se prodražují i vstupy do produkce. Myslím, že monitoring je krok správným směrem a doporučuji svým kolegům v branži toho využít. Náklady na vstupy budou stále vyšší a ani zaměstnanci se k elektřině nechovají jako doma – neotočí se, aby zhasli, nebo vypli topení, když odchází,“dodává závěrem Radek Janeček.
Firmy z oblasti obchodu, výroby nebo služeb, ale například i nemocnice a veřejné organizace obvykle vnímají energie jako nevyhnutelné nákladové položky, které neustále rostou.
Nevěnují se jim dopodrobna, protože sledovat průběžné spotřeby v čase, identifikovat plýtvaní, případně přizpůsobovat spotřebu elektřiny takzvaným rezervovaným kapacitám distributorů považují někteří manažeři za nemožné nebo příliš komplikované.
Přitom pro řadu především malých a středně velkých podniků jsou dnes energie jednou z největších nákladových položek. Energeticky náročné jsou hlavně potravinářské, celulózo-papírenské a chemické provozy, ale také služby. Odvětví služeb se dnes na celkové energetické spotřebě EU (včetně domácností) podílí skoro dvěma pětinami.
Říká se, že co neměříme, to nemůžeme řídit ani optimalizovat. Energie jsou toho výborným příkladem. Až podrobný přehled o tom, kdy a kde dochází k největším výdajům nebo únikům, a pochopení jejich příčin umožňuje podniknout následné kroky k nápravě.
Dobrá zpráva je, že současné technologie postavené na takzvaném internetu věcí (IoT) umožňují spotřebu energií sledovat, a to poměrně snadno a velmi detailně. Základem je využití inteligentních měřičů, které poskytují okamžitý přehled o spotřebě například elektřiny nebo vody. Naše zkušenosti v Soitronu ukazují na tři hlavní způsoby, kterými naši zákazníci můžou dosáhnout úspor.
Identifikace chyb a plýtvaní
První způsob, jak měřením snížit spotřebu energií – a tím i náklady a případně také uhlíkovou stopu – je porovnaní faktur od dodavatele s vlastním měřením. To může odhalit ztráty, jako jsou úniky vody z potrubí ve velkých průmyslových komplexech.
Detailnější měření, sledovaní a porovnávaní spotřeby obvykle ukáže i zbytečné plýtvaní – například v konkrétním provozu v porovnání s jinými podobnými pracovišti. Podrobný přehled o spotřebě některým firmám také pomohl zjistit, že mají vzduchotechniku puštěnou zbytečně i o víkendech nebo mimo pracovní dobu. Podle našich dosavadních zkušeností můžou organizace během prvního roku po zavedení měření ušetřit až 5 % nákladů na energie.
Optimalizace aktuální spotřeby a kontraktu s dodavatelem
Pokud firma neví, jak se vyvíjí spotřeba elektřiny v čase a neumí aktivně řídit jednotlivé systémy, které energii spotřebovávají, snadno se jí může stát, že opakovaně překročí takzvanou rezervovanou kapacitu. V takových případech se nevyhne penále, často i ve výši tisíců eur, které si distribuční společnosti za překračování kapacit účtují.
Řada organizací tento problém řeší navýšením rezervovaných kapacit, což se ale ve výsledku může prodražit, protože vzrostou fixní poplatky za kapacitu, která se ve skutečnosti skoro nevyužívá.
Inteligentnějším řešením je průběžné měření spotřeby energie – a v případě potřeby včasný zásah, například dočasné snížení výkonu chlazení místností nebo reorganizace provozu největších spotřebičů, které nemusí nutně běžet současně. Podobně se dá vyhnout i výpadkům proudu v případech, kdy infrastruktura naráží na technologický strop a distributor nedokáže poskytnout vyšší rezervovanou kapacitu.
Zpětná vazba pro údržbu a změna chování
Podrobné přehledy spotřeby až po úroveň jednotlivých pracovišť, nebo dokonce zařízení, mívají i další pozitivní efekty. Vnášejí například víc světla do technického stavu přístrojů nebo intenzity jejich využívaní. Nadměrná spotřeba totiž může signalizovat poruchu, a minimální spotřeba zase poukazuje na to, že se zařízení nebo přístroj nevyužívá v očekávané míře.
V neposlední řadě, pokud jsou výsledky měření dobře komunikované, pomáhají také změnit chování zaměstnanců, což může vést k dalším úsporám a vyšší efektivitě.
Na závěr Existuje samozřejmě víc způsobů, jak ušetřit energie. Firma může změnit dodavatele nebo se s ním pokusit vyjednat lepší podmínky, případně zainvestovat do energeticky efektivnějších strojů nebo zařízení.
Měření spotřeby ale není finančně náročné a dá se zavést poměrně rychle. Proto je zjevně jedním z nejrozumnějších způsobů snižování nákladů na energie. Obraťte se na náš IoT tým a zjistěte, kolik můžete na energiích ušetřit ve vaší organizaci.
Robotická procesní automatizace (RPA), tedy softwarové roboty, dokáže spoustu procesů ve firmách zjednodušit, urychlit a přitom snížit chybovost na minimum. Pro nasazení konkrétního typu robotu je přitom důležité jednoznačně popsat procesy, do kterých se zapojí, a stanovit přesná kritéria, podle jakých bude pracovat. Na následujících příkladech vám ukážeme, jaké roboty můžete využít a co všechno s vámi nebo bez vás zvládnou.
Robot, váš dobrý kolega
Mezi jednodušší softwarové roboty patří robot „na vyžádání“, který pracuje, jenom když ho potřebujete. Může to být třeba v kontaktním centru. Když tam zákazník zavolá a chce zrušit část objednávky, jako operátor zadáte její číslo, spustíte robot a ten místo vás najde potřebné údaje o zákazníkovi i o objednaném zboží v různých systémech. Vyhledání trvá několik sekund. Nalezené informace už pak se zákazníkem jenom ověříte a objednávku upravíte podle jeho přání. Sofistikovanějším řešením je robot „obsluhovaný“ ve spolupráci se zaměstnancem. Po jeho spuštění nečekáte na výsledek, ale během práce robotu se můžete nadále plně věnovat zákazníkovi nebo jiným činnostem. Robot pracuje na pozadí a jakmile všechno dokončí, informuje vás o tom. Takové roboty najdou využití i v backoffice odděleních jako jsou finance, HR, IT a spousta dalších, kde můžou plnit úkoly virtuálního asistenta, kterého máte k ruce, když ho právě potřebujete.
Více práce pro robot, méně dřiny pro zaměstnance
Kombinací předchozích robotů vzniká hybridní robot. Je dobré ho využívat k práci, která trvá o něco déle. Operátor nebo zaměstnanec na kontaktním centru zadá robotu vstupní údaje a ten původní objednávku zkontroluje ve všech potřebných systémech. Je to relativně rychlé a zákazník na lince se hned dozví, že jeho požadavek je připravený k dalšímu zpracování. Protože operátor potřebuje robot využívat dál, shromážděné údaje předá dalšímu robotu, který už pracuje samostatně. Po skončení pracovní doby nebo v přesně stanovenou hodinu spustí druhý robot dokončovací proces, například stornování všech shromážděných objednávek. Po skončení odešle informaci, že svou práci zvládl.
Robot umí pracovat i částečně bez dozoru – v takových případech není nutné čekat na výsledek. Pokud by společnost potřebovala poslat peníze zákazníkovi, zaměstnanec finančního oddělení zapíše tento požadavek do souboru, například do excelu. Ve stanoveném čase se robot automaticky zapne, soubor si načte, zkontroluje data a následně vyexpeduje platby. Obdobně může takový druh robotu pracovat například na IT oddělení při přijímání nového zaměstnance nebo v jiném procesu, pokud se k němu dají zadat vstupní údaje a nepotřebujete hned pracovat s výstupy. V uvedeném případě IT specialista zadá potřebné údaje a robot zařídí objednání nových zařízení nebo zajistí přístupy do firemních systémů. Pokud nový zaměstnanec nahrazuje odcházejícího, robot ukončí přístupy původního pracovníka, novému zaměstnanci je do stejných aplikací naopak zřídí a objedná mu i stejné zařízení.
V procesech, které se dají plně automatizovat, můžeme využít robot bez dozoru. Ten nepotřebuje žádnou asistenci a není ho potřeba ani spouštět. Pokaždé, když zaregistruje nový požadavek, se sám zapne a udělá práci podle definovaných kritérií. Opět bezchybně. Z vlastní zkušenosti víme, že robot funguje spolehlivě a bez výkyvů tak, jak si to společně nadefinujeme. Pokud přijde do e-mailu našeho účetního nová faktura, robot si ji otevře, načte, zaúčtuje a zaeviduje v potřebných systémech a my jen dostaneme finální informaci. Plnou automatizací jsme řešili například i požadavky našich klientů na přerušení a znovuobnovení dodávek energií, vytváření různých pravidelných přehledů nebo GDPR procesy, kdy robot odstraňoval osobní údaje zákazníků.
Firemní procesy sice dokážeme částečně nebo plně automatizovat, ale stále existují činnosti, ve kterých je lidský faktor potřebný a nenahraditelný. Neumíme v plném rozsahu automatizovat procesy, kde robot nemá stanovená kritéria, podle kterých by mohl spolehlivě pracovat, u kterých je potřeba rozhodnutí nebo schválení člověkem nebo je nutné zapojit několik různých oddělení. Ručně napsaný dokument dokážeme digitalizovat, ale pokud není strukturovaný, robot z něj nezvládne na 100 % vybrat všechny potřebné údaje. Při schvalování úvěru se zase neposuzují jenom dosavadní závazky a příjmy žadatele, ale významnou roli hraje i jeho chování během kontaktu s pracovníkem banky. V takových případech nasazujeme roboty s dlouhým během (long-running robots) – jde vlastně o kombinaci práce lidí a různých typů robotů. Jakmile robot ukončí svoji část práce a je nutné udělat další krok prováděný člověkem, robot vytvoří pro člověka úkol, přesně specifikuje, co od něj očekává, a počká, dokud nebude úkol splněn. Následně pokračuje v automatickém zpracovávání úloh. Robot tím pádem umí pomáhat se zpracováním a přípravou všech potřebných informací, dělat kontroly a zobrazovat zaměstnancům všechno potřebné. Jejich úkolem zůstává rozhodování o dalších krocích jediným kliknutím. Robot pak práci dokončí.
Bez chyb a s rychlou návratností
Roboty fungují přesně tak, jak je společně nastavíme. Pokud zadáme správná kritéria, i robot se rozhoduje správně. Vstupuje do systémů podle toho, co jsme mu zadali. Nikdy se neunaví a nepřestane pracovat ani proto, že by ho opakující se procesy nudily. Když je systém přetížený nebo spadne, není to problém. Robot si systém znovu otevře a začne pracovat tam, kde skončil, protože si všechny provedené operace průběžně loguje. Pokud se rozhodnete zainvestovat do částečné nebo plné automatizace, návratnost závisí na rozsahu automatizovaného procesu a může se pohybovat od tří měsíců u jednodušších řešení až po jeden nebo jeden a půl roku v případě automatizace náročnějších procesů. Roboty vám přitom ušetří lidskou práci a odstraní chybovost. Pokud potřebujete poradit, jak s automatizací a digitalizací procesů začít nebo v ní pokračovat, rádi vám pomůžeme, zanalyzuje možnosti a připravíme strategii pro vaši firmu. Problém pro vás nebudou ani potřebné licence, které vám můžeme pronajmout (RPA as a service) nebo zajistit. Výhodou pronájmu je, že máte zajištěné veškeré aktualizace, ale i IT podporu a servis. O robot se tedy kompletně staráme my v Soitronu. Pokud se ale rozhodnete zakoupit si plnou licenci, vaše specialisty zaškolíme a řekneme jim všechno podstatné.
We are in the process of finalizing. If you want to be redirected to our old version of web site, please click here.
