Když si čtu o ženách, které ovlivnily dějiny našeho oboru, jsou si všechny podobné. Měly odvahu pustit se do nových věcí a nebály se případného selhání. Začít s něčím úplně novým je vždycky riskantní, o tom se i já přesvědčuji každý den. Stojí před vámi úkol, u kterého vidíte jen obrysy a který je obvykle mnohem složitější, než se na začátku zdálo. Ale bez lidí, kteří jsou ochotní podstoupit riziko, bychom se nepohnuli kupředu. Proto mám tak ráda příběh skupiny programátorek, které dokázaly oživit ENIAC, nejslavnější elektronický počítač první generace.
Příběh ENIACu je všeobecně známý — v roce 1943 jej nechala zkonstruovat americká armáda jako stroj pro počítání palebných tabulek pro dělostřelectvo. Stroj kalkulující pomocí elektronek a relé byl nakonec dokončen až po válce, v roce 1946, a tak až do roku 1955 řešil především matematické úkoly související s vývojem vodíkové pumy.
Co už tak všeobecně známé není (nebo ještě nedávno nebylo), je to, že oživením ENIACu armáda pověřila skupinu žen, které původně počítaly matematické úlohy ručně. Fran Bilas, Betty Jennings, Ruth Lichterman, Kay McNulty, Betty Snyder a Marlyn Wescoff přitom začínaly úplně od začátku. Měly jen samotný přístroj, “který by — teoreticky — měl fungovat.”
Co mě zaujalo nejvíce, byla velikost úkolu, která před skupinou programátorek byla. Způsob, kterým se stroj ovládal, mi dnes přijde úplně bláznivý. Každý program se nejdříve napsal na papír a pak se do stroje zaváděl pomocí unikátního zapojení kabelů a nastavení 3600 desetipolohových přepínačů. K ENIACu neexistoval manuál, neměl operační systém, programovací jazyk, kterým by se dal programovat, neexistovaly žádné ověřené postupy k tomu, jak jej uvést do provozu. Skupina žen, která se do toho pustila, měla jen schéma zapojení čtyřiceti panelů plných přepínačů.
Myslím si, že i dnes se z jejich postupu máme co učit. Sehnaly si veškeré dostupné informace. Začaly tím, že si nastudovaly vše potřebné o elektronkách a dalším hardware. Pak se zorientovaly v tom, co přesně ovládají jednotlivé panely a přepínače na nich. Nebyla to žádná metoda pokus-omyl, ale systematická, pečlivá a poučená práce. Teprve když přesně rozuměly tomu, jak ENIAC funguje, začaly s přepojováním kabelů a nastavování přepínačů.
Takové naprogramování přístroje trvalo několik týdnů a komplikovaly je neustálé poruchy. Výpadky počítače v prvních letech trvaly celou polovinu výpočetního času a ladění programu znamenalo prolézat neustále se porouchávající stroj a kontrolovat stovky kabelů a vypínačů. Nakonec to ale dokázaly a přístroj skutečně začal počítat do té doby nepředstavitelnou rychlostí složité výpočty.
Připadá mi, že ten sedmdesát let starý příběh má stále co říci. I ten nejsložitější úkol má řešení. Potřebujeme ale odvahu se do něj pustit, systematičnost jej správně pochopit a zmapovat. A trpělivost a pečlivost k tomu, abychom jej nakonec vyřešili. Projektový tým snů by měl pracovat právě tak, jako ženy, které oživily ENIAC.
Přečtěte si naše další články o ženských programátorkách:
Publikované: medium.com
We are in the process of finalizing. If you want to be redirected to our old version of web site, please click here.
